Hlásím první vlaštovku ... sice neoznamuje jaro, ale možná příchod nové energie na učení se k maturitě. Majte se, letím do práce xD
Ladislav Fuks - Spalovač mrtvol
(raději se všichni ptejte Aife, umí to podat o hodně líp)
Ladislav Fuks patří k druhé vlně literatury reagující na druhou světovou válku u nás. Nebyl sice Žid, ale jeho homosexualita k nemilosti stačila. Ve své tvorbě se mnoho nerozepisoval, píše většinou novely. Ve svých knihách Pan Theodor Mundstock, Spalovač mrtvol se zabývá židovskou tématikou. Je pro něj typické opakování se vybraného tématu jako ve Spalovači "růžolící se dívka v černých šatech, dáma s perlami a kloboukem s pérem, závěsy a stóry, … Vyskutuje se zde jakási až groteskní absurnost a odporné nicnedění. Celý příběh je podán jakoby se skoro nic nedělo, všechno je stále klidné, všední i během největších zvratů. Jeho postavy jsou většinou psychicky nenormální, což platí především pro ty hlavní.
Spalovač mrtvol je příběhem Němce Karla Koprfkingla a jeho rodiny v době předválečné a okupační. Autor zde sleduje přerod Karla, milého, slušného člověka a milujícího manžela v ideologického vraha a šílence. Hlavním hybatelem tohoto procesu je manipulace ze strany Karlova známého Reinkeho, který vždy nenápadně zaseje ve svém příteli počátky myšlenek a poté je živí. Karl totiž zprvu nechce o nacistech ani slyšet, se svými židovskými spoluobčany dokonce velice dobře vychází, ale jak v něm začne klíčit Reinkeho vysvětlení, že on je ten výjimečný, ten vyvolený a že těm nevědoucím Židům musí tací výjimeční lidé jako on pomoci, jde to s ním z kopce. A to celé je vyprávěno v jakési všednosti. I v momentě, kdy Karl hrůzně zabije svou ženu či syna, se vlastně nic neděje, nezvyšuje se tempo příběhu, nic nikam nespěchá. Karl, od začátku sice milá ale poděkud podivínská postava, rád užívá obrazných pojmenování pro vše kolem sebe - chrám smrti, manželka Lakmé, též označovaná jako něžná, čaroskrásná, nebeská či nadoblačná … svým způsobem ke konečnému psychickému stavu celou dobu směřuje. Většina postav je představena v rozhovorech stylu: "To je ten a ten, co tamto a tehdy, kde se tohle … ."
Příběh je vcelku krátký, smutný a čtivě psaný. Ovšem nikoli nenáročný. Fuks je bezpochyby obdivuhodných nervovým virtuosem, který dokáže nejodpornější pasáž skladby přehrát natolik melodicky, až se čtenář podivuje. Z jistého pohledu by se mohlo zdát, že většina příběhu je jen propracovanou předehrou k hororové hlavní pasáži zakonečné kratičkým, konstatujícím, smutným hrábnutím do klaviatury. Jak bylo již řečeno, v knize je přehršel obrazných pojmenování a krásného vyjadřování poutající čtenářskou pozornost. Nesmím též zapomenou na pár německých pasáží, jejichž četnost má ke konci příběhu silně vzrůstající tendenci.