Něco píšu. Vážně.
Aife už prozradila, že je to zvrhlé, snad vás tato vyhlídka upokojí.
Ale od předvčerejšího večera mi hlavě zní jediná věta a já nedokážu při psaní myslet na nic jiného.
Musela jsem to ze sebe dostat.
Omlouvám se všem, kterým právě zničím veškeré naděje, že bych se opravdu naučila psát.
Melodie podpatku. Ta svádivá píseň večera. Nutí tě ohlédnout se. Klap klap. Jako by vše ostatní utichlo, stáhlo se do pozadí, aby mohl ten jedinečný zvuk vyniknout. Klap. Jako zpěv sirény. Mámí ti smysly. Přitahuje pozornost. Klap klap. Neexistuje nic jiného. Jen zvuk podpatku na kamenné dlažbě. Poslouchej, už jdou. Klap. Klap. Musíš je mít. Musíš je vidět. Musíš. Klap. Za tvým levým ramenem. Tam zní ona rajská hudba. Dívej! Klap. Klap. Šedá látka punčoch utápějící se v měkké náruči lodiček. Klapy klap. Jsou to ještě ony, nebo tvé splašené srdce? Klap. Píseň se ti ztrácí v davu. Umělci balí své nástroje a jdou hrát o kus dál. Čekej! Chceš vykřiknout. Chceš vrátit čas. Prožít ten okamžim znovu. Slyšet znovu onu dokonalou melodii.
Klap?
Nejistý hráč vpravo vzadu zkusmo sáhl na klaviaturu dlažby. Klap klap. Neopustila tě. Vrací se. Ne ta samá. Jiná. Krásnější. Přivíráš oči. Muzikanti nasazují, velký koncert začíná. Klap klap. Smysly se otírají o hudbu. Mazlí se sní. Tolik jim chyběla onen bolestný okamžik ticha. Milovaná siréna zpívá svou píseň. Klap. Pojď, pojď. Ale ty míjíš její ostrov. Nespatřuješ její tvář. Hledáš ji a nenacházíš. Opět ti mizí. Unikla.
Klap?
Zpívej!
Těžko říct. V každém případě, velmi originální. Hraješ si s jazykem - konečně! Ovšem, to, že to neděláš moc často, je tu cítit - občas tam výběr slov dře, překlepy tomu taky nepomáhají a kdybys občas entrovala, umocnilo by to dojem.
Každopádně, tleskám:)