Včera se stala velká věc.
Mára měl narozeniny.
Já na dárky moc nejsem (jak si nebozí obdarovaní už dávno všimli). Řeším to velice prakticky - jeden obrázek (Cait´s story) a jedna povídka. Plus nějaké ty blbosti, co najdu doma nebo cestou.
Není to slashík.
Psala jsem to ráno mezi osmou a desátou (normální lidé v té době spí a já jsem normální člověk!).
Je to na tom krapet vidět.
Ale snažila jsem se! Fakt!
Pravda, na těch krabicích jsem se vyřádila víc ...
Nnic, enjoy it.
Krátká reportáž z Bitvy o Bradavice pro Máru
"…evakuaci budou řídit pan Filch a madame Pomfreyová. Prefekti na můj povel seřadí studenty svých kolejí a spořádaně je odvedou na evakuační místo."
Mnozí studenti se tvářili k smrti vyděšeně.
Divte se jim, když má každou chvíli zaútočit Vy-víte-kdo, nejobávanější černokněžník všech dob, samotný lord … prostě On!
Někteří si to ale prostě nemůžou dovolit.
U stolu mrzimorské koleje vstal Ernie Macmillan a křikl: "A co když chceme zůstat a bojovat?"
Obdivně jsem zapískal a přidal se k potlesku.
"Oh, Ernie je tak statečný!"
"Já jsem vždycky věděla, že v něm něco je!"
"Ale dááámy," vzdychl jsem rádoby unaveně.
"Ano, Gregu?"
"Gregu, ty tu také zůstaneš?"
"Gregu! Ty budeš taky bojovat?"
"Oh, Greg je tak statečný!"
"Já jsem vždycky věděla, že v něm něco je!"
Spokojeně jsem se usmál. Tak to má být.
"Vím, že se připravujete k boji." Z řad studentů zazněly vyplašené výkřiky. Hlas Vy-víte-koho vycházel ze samotných zdí hradu. Tak chladný, mrazivý …
Já si nemohl stěžovat. Celé mé dívčí okolí se ke mně přitisklo jako k ochranné modle.
"Vaše počínání je marné, nemůžete mě porazit."
Drobet jsem znejistěl.
"Nechci vás zabít. Bradavické učitele chovám ve velké úctě. Netouží po tom, abych proléval kouzelnickou krev."
Zpráva bezpochyby pozitivní. Moje rodina je čistokrevná. Rosalia, dívka z mudlovské rodiny, mi málem vlezla až na klín.
"Vydejte mi Harryho Pottera," přikazoval hlas, "a nikomu se nic nestane. Vydejte mi Pottera a nechám školu nedotčenou. Vydejte mi Pottera a budete odměněni. Dávám vám čas do půlnoci."
Že by to bylo až tak jednoduché?
"Vždyť je támhle, Potter je támhle! Chyťte ho někdo!" ječela jedna ne moc hezká zmijozelačka.
Byl jsem lehce mimo, ale po vzoru okolního davu jsem hrdě setřásl dívky, postavil se ke zmijozelačce čelem Potterovi zády a vytáhl hůlku.
Dívky u mých nohou obdivně zavzdychaly.
Mrkl jsem na ně a dál se tvářil odhodlaně a bojovně.
Díkybohu se nic nesemlelo, McGonagallová celý Zmijozel nechala odejít jako první.
Sedl jsem si zpět. Holky se na mě doslova nalepily a prohlašovaly, jaký jsem úžasný. Jako bych to nevěděl sám.
"Teď půjde Havraspár!" zavelela McGonagallová. Dívky se zvedly, každá mě políbila na tvář, Susan dokonce na rty. Pak se rozvzlykaly a opustily síň. Přisedl jsem si k ostatním starším studentům, kteří se rozhodli zůstat.
Většina se tvářila krapet nejistě. To jsem si nemohl dovolit. Povzbudivě jsme se usmál a s uklidněním sledoval, jak zůstává sále víc studentů.
No co, nějaká bitva … třeba ze mě bude hrdina. Ehm, určitě ze mě bude hrdina.
Nenápadně jsem zkontroloval účes v odrazu lžíce. Perfektní.
Potter vyběhl ze síně. Skupina dospěláků - Fénixův řád nebo jak si říkali - si dál přerozdělovala úkoly. Pořád někdo odbíhal a přibíhal. Začalo to být neuvěřitelně monotonní a nudné.
Asi bitva opravdu není tak strašná.
Najednou jsme zaslechli podivný jekot.
"Půlnoc! Už je půlnoc! Začalo to!"
Ježišimarja! A co vlastně začalo? Bitva? Až teď?
Všichni se zvedli. Co se to děje?
McGonagallka ječela, ať nic neděláme nebo něco v tom smyslu.
Unášelo mě to pryč ze síně. Všichni okolo měli vytažené hůlky, tak jsem ji vytáhl taky.
"Na Smrtijedy! Porazíme Smrtijedy!"
Cože? A sakra. Bojovat? Už? Panenko Maria to přece nejde! V téhle vřavě nikdo nepozná čistokrevného! Co když mě zraní? Nebo, kristepane, třeba zabijí? Ohhh ne!
Otřásl jsem se, kdepak bitva určitě není nic pro mě.
"Do bojeee! Za Bradavice!"
Chtěl jsem se otočit, ale nějak to nešlo. Tak to teda není dobrý. Dav rychle mířil k bráně na pozemky.
Začal jsem se prodírat na kraj, ke stěně. Nijak moc se mi nedařilo, ale pomalu jsem se posouval. Třeba ještě stihnu evakuaci! Ale odkud, sakra?!
Něčí ruka mě čapla za rameno a stáhla do boční chodby. Jsem zachráněn!
"Nazdar, Gregu!" A sakra, nejsem zachráněn. Jsem v kelu a to pořádnym. Zadíval jsem na kluka vedle sebe. Znal jsem ho. Byl z mé koleje. Jméno jsem nevěděl, můj přítel to určitě nebyl, já bych se nikdy nepřátelil s někým, kdo má tak ošumělý hábit, neupravené vlasy a uhr nad levým obočím!
"Pujdem spolu do dvojice, Gregu? Ve dvou se to lépe táhne!"
Pochyboval jsem, že mi pomůže zdrhnout. Vypadal odhodlaný bojovat a bránit tuhle starou barabiznu.
"Radši bojuji sám, nerad bych tě zranil, ehm … ?"
"Timothy. Můžeš mi říkat Tim, všichni to tak dělají. Ale to nevadí, jsem na bojová kouzla šikovný, alespoň to o mně říkají. Budu ti krýt záda!"
Zato já jsem na ně levý jak šavle, ale chlubit se tím rozhodně nehodlám.
"Pojď k oknům! Umíš dobře mířit?"
Pokýval jsem hlavou, samozřejmě. My, čistokrevní, tohle všechno máme v genech. Jen jsem to ještě neověřoval v praxi.
"Vchod je chráněný, budou se chtít do školy dostat okny, pojď!"
Rozběhl se chodbou a táhl mě za sebou. Třeba nikoho nepotkáme. Kéž by.
Po pár metrech jsem sotva popadal dech, ale Tim mě táhl dál. Málem jsem vypustil duši. Na jednu krátkou chvíli jsem byl těm dvěma Smrtijedům, co proletěli oknem přímo před nás, docela vděčný. Bez váhání po nás vypálili. Tim se zastavil, já do něj setrvačností narazil a oba jsme se rozplácli po podlaze. Ještě že měli ti týpci tak rychlé reakce, zelené paprsky prolétly vysoko nad námi. Tim se zvedl a já sebou práskl na kamenné dlaždice. Snažil jsem se vstát nějak s grácií, ale krapet moc se mi na to třásly kolena.
Prohrábl jsem si prsty účes. Tak, jen klid. Otočil jsem se na podpadku a vyrazil pryč.
"Hele ten druhej zdrhá!" Sakra, všimli si mě! Prudce jsem se otočil, hůlku v bojové pozici, jak mě to učili v soubojnickém kroužku.
"Auuu!" Tim využil jejich nepozornosti a zapálil jim kus hábitu.
"Díky, Gregu!" zařval na mou adresu. Heh, není vůbec zač.
Ovšem Smrtijedi si šat rychle uhasili.
Tim zase útočil, na oba. Asi je vážně šikovný. Měl bych mu pomoci. Ehm, nějaké zaklínadlo …
Všiml si mě druhý týpek. Uskočil jsem před zelenou střelou jako koza.
"Bombarda!" Tim trefil strop nad Smrtijedy a na ně spadlo nějaké kamení.
Aha, to umím také!
"Bombarda!" křikl jsem hned. Kouzlo proletělo mlhou prachu. Ozvalo se pronikavé zaječení. Kriste, moje uši, moje uši!
Ustálil se prach, padající ze stropu. Viděl jsem jen jednoho Smrtijeda.
Kde je ten druhý?
První nezaváhal a vyskočil oknem zase ven.
"Ani nějací nováčci. Profíci by se takhle nedali, kdepak. Hele, Gregu, to byla fakt síla. Já bych to asi nedokázal. Takhle ho …"
Najednou mi došlo, kde je druhý týpek. Všude okolo.
Zatočila se mi hlava. Ježiši, já ho zabil! Já ho zabil!
Tim mě poplácal po rameni. To jsem teď jako hrdina? Ahhh …
Svět se rozložil do čtverečků a pak zmizl docela.