22. ledna 2009 v 22:10 | Cait Sidhe
Přichází něco, co tu skutečně dlouho nebylo.
Prosím potlesk pro Caitíkovi druhou originální povídku.
Tak se trošku seberte a zkritizujte můj výtvor. Zda pozitivně či negativně, nechám na vás.
Schovaná v rohu a klepající se jako ratlík zdraví Caitík.
A prosím, nebijte mě za to.
Byl časný podvečer. Městkými ulicemi se proháněl svěží jarní větřík.
Kráčela jsem ulicí. Krom mých dvou průvodců jsem nikoho neviděla.
Šli jsme tiše, znali jsme svůj cíl.
Oni dva už to chtěli mít bezpochyby za sebou. Já rezignovala.
S rukama svázanýma za zády řemenem pokresleným runami.
S tím posledním zbytkem energie.
S pohledy těch dvou strážných v zádech.
Nemohla jsem nic. Jen pomalu postupovat blíž a blíž.
Konečně jsme prošli úzkým průchodem na náměstí.
Bylo tam překvapivě mnoho lidí, kněz, kat a šibenice.
Sklonila jsem hlavu. Není cesty zpět.
Dovedli mě davem až ke katovi. Ten konečně přestal brousit sekeru a opovržlivě si mě prohlížel.
Pohlédla jsem mu přímo do očí, zlomyslný úsměv na tváři.
"Ty ...?!" vzkřikl. Měšťanstvo se na něj pohoršeně zadívalo, poté už věnovalo veškerou pozornost strážnému pod šibenicí.
"Tato žena byla naší městkou radou souzena a spravedlivě odsouzena za potulku, krádeže a vraždu ctihodného obchodníka Tarase k trestu smrti stětím! Kate, konej svou povinnost."
Strážní mě srazili na kolena a položili mi hlavu na špalek.
Kat pozvedl sekeru. Nervózně polkl. Váhal.
Nedivila jsem se mu.
Nedávno mě přeci pověsil.
Něco se pohnulo.
Ucítila jsem ostří na svém krku. Prudkou bolest. A pak už nic.
Umřela jsem.
Tenhle měsíc podruhé.
***
Vesnicí projížděl muž na koni. Jel sám.
Nikdo ho nepozdravil, nikdo mu nepohlédl do očí, nikdo nepřišel blíž.
Byl mocný.
Cítili to všichni.
Byl to mág.
Nikdo s ním nechtěl nic mít, ale všichni ho chtěli vidět.
Hlupáci.
Táhli se za ním jako smrad.
A já s nimi.
Dojel až k místnímu hostinci, slezl z koně a zašel dovnitř.
Dav ještě chvíli čekal, ale nic se nestalo.
Rozešli se. Nebylo to zajímavé.
Šla jsem si po svých.
Jenže jako by mě tam něco táhlo. Po setmění jsem vyklouzla z domu a vydala se setmělými ulicemi k hostinci.
Neměla jsem to dělat.
Najednou byli za mnou. Dva muži. Opilí. Nevím, co přesně chtěli, ale strašně mě zbili. Pak přišel on.
"Výborně," řekl jen.
Mávl rukou v nějakém složitém gestu.
A oni padli k zemi.
Zasmál se.
"Výborně."
Zase zaznakoval.
A umřela jsem i já.
***
Probudila jsem se.
V chabě osvětlené místnosti se špinavými okny.
Nechápala jsem.
Pak přišel šok.
Já jsem přece věděla, že jsem zemřela ... ! Pamatovala jsem se na to ... !
Neohrabaně jsem se pokoušela vstát.
Tělo mě moc neposlouchalo.
Musela jsem se chytit stolu.
Nepomohlo to, urvaný kousek kvalitního dubového stolu mi zůstal v ruce.
"Výborně." Zas ten hlas. Zase on.
Přišel až úplně ke mně. Něco držel v ruce.
Všechny buňky mého těla to cítili a zoufale po tom toužili.
Bylo to čerstvé maso.
***
Pomalu jsem otevřela oči, ale ihned mi do nich napadala uvolněná hlína.
Všude tma.
Protáhla jsem si ruce a vyhrabala se.
Ještěže popravené nepohřbívají moc hluboko.
Oprášila jsem si šaty. Moc to nepomohlo, ale musím už jít hledat dál.
Za ty dva roky, co hledám toho grázla, který ze mě udělal to, co jsem, ukázal mi, jak doplnit síly, jak se nasytit, a pak s tím svým "výborně" na rtech jednoduše prásknul do bot, mě zabili nespočetněkrát. Dokonce jsem povstala i z popela.
Ale já ho najdu.
A donutím ho, aby mě nechal konečně umřít ...
Tak tedy upřímně: když jsem si přečetla první věty: Byl časný podvečer. Městkými ulicemi se proháněl svěží jarní větřík.
Kráčela jsem ulicí...přetočila jsem oči v sloup a pomyslela jsem si: ,,Ach jo, zase velmi duchaplný začátek." Ještě, že jsem to dočetla do konce. Protože to klišé na začátku vykompenzoval zajímavý příběh. Být na tvém místě, možná ten příběh useknu už před prvními třemi hvězdičkami, sice by ta povídka nedávala smysl, ale já se v takových absurditách naprosto vyžívám:o) Nicméně i tvé podání bylo parádní...