Byl krásný jarní den. Slunce vysvitlo vysoko na oblohu, gigantické kaluže se velmi pomalu vsakovaly do už tak dost vodou nacucané země, silný vítr se opíral do stromů, vyvracel telegrafní sloupy, odnášel střechy a mírná jinovatka zdobila tzv. travní porost. Byl to den přímo stvořený na dlouhou procházku přírodou. Cait a Aife nelenily a vyběhly na kopeček. Zpívaly si, skotačily, dováděly a prostě si užívaly ten bezva den. Tu se Caitíkovi do papulky vetřel nápad. Uhnízdil se mezi pilinami a popouzel ji. Neodolala, naklonila se k Aife a tu genialitu jí navrhla. Aifík s radostí souhlasila.
" Teď já!"
" Neeeee! Teď sem na řadě já!!!," křičela ublíženě Cait.
Dívky se praly o provázek. Nakonec přeci jen Cait vyhrála a Aifíkovi nezbylo nic jiného, než jí se zkroušeným pohledem pozorovat. Pouštěly draka a jeho plavé vlasy vlály ve větru.
anooooo!!!!! protože jsem jednoznačně chytřejší, krásnější a bůhvíco ještě, mám jasnou přednost!
P.S. dik ;-) že to víš taky