close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Idylická 2

5. března 2008 v 19:34 | Cait Sidhe |  Idylická
Urobila jsem novou kapitolku k Idylické, no ... slibuji, že příští budu trošku akčnější. Tohle je ... no prostě pohodové. Žádné problémy. Vše v pořádku. Prostě idyla.
"Jako jeden národ bychom si měli pomáhat!"
"Jsou dobré časy, ale horší přijdou! Čím více bojovníků, tím lépe!"
"Ticho! Paule, shromáždění ti uděluje svolení. Zítra se můžeš vypravit." Mladý muž pokýval hlavou. Pak vstal.
"Jestli nikdo nemá námitky, končím dnešní schůzi." Ostatní jen souhlasně zamručeli a začali se rozcházet od svých domovů. Zpoza rohů vyběhlo několik dětí, které už jen čekaly na konec schůze, aby mohly být se svými rodiči. Než se Paul stačil plně zdepresovat myšlenkou, že na něj nikdo nečeká, něco ho zatahalo za rukáv. Jen vědomí, že tady je nebezpečí nehrozí, ho donutilo nebránit se, jen se normálně otočit. Stála za ním malé copkaté děvčátko s velkýma modrýma očima.
"Co bys ráda, Magdalene?" Přestala ho tahat za rukáv. A velice mile se usmála.
"Já chci zítra s tebou, strýčku!"
"To nejde, Magdalen. Půjdu sám."
"Proč by to nešlo?"
"Ty jsi nikdy nebyla ve škole?"
"Byla!"
"Tak copak ti říkali o vycházení z vesnice a lesa."
"Zakázáno. Jen v doprovodu dospělého. Nikdo nesmí vědět, že tu jsme."
"Chytrá holka."
"Ale já bych tááák moc chtěla! Za Viktorem!" To mohl tušit. Určitě do rána přijdou další, kteří mají sourozence v Bradavicích.
"Ne, Magdalene."
"Ale on se vrátí až na vánoční prázdniny! Už je týden pryč!"
"No tak, on tam není sám. Určitě už si našel kamarády."
"Ale třeba ne! A určitě se mu stýská! A …"
"A dost. Se mnou jít nemůžeš. Ale víš, co by jsi mohla?"
"Ne."
"Napsat mu s maminkou a tatínkem dopis. Zítra mu ho osobně doručím." Dívenka nad tím návrhem zauvažovala.
"No … to by šlo." Zamávala mu a odběhla, blonďaté cůpky za ní vlály. Během chvilku se mu ztratila z dohledu. Měl sám ze sebe radost, jak jí to hezky vymluvil. Chápal ji, proto věděl, co chce slyšet. Váš starší bráška, váš ochránce před vším špatným, je najednou pryč a vrátí se za několik měsíců. Ale Bradavice jsou Bradavice, takže není třeba se něčeho bát. Přestal se s úsměvem dívat směrem, kde mu Magdalene zmizela. Radši se odebral k sobě domů, aby se na zítra dobře vyspal.
Neprobudili ho sluneční paprsky tančící mu po tváři. Vstal brzy, jak měl ve zvyku. Jenže ani jeho brzy nebylo tak brzké, jak si přál. Hanah už pobíhala v kuchyni. Na stole měl přichystanou kávu, vedle ní kousek masa. Krásné ráno.
"Dobré ráno, Hanah!" Přestala smýčit poličku s hrnky. Otočila se.
"Dobré, bráško!" Sotva sešel schody, rozběhla se. Ani nestačil uhnout, najednou ležel a bílá vlčice mu olízávala tvář. Začal ji ze sebe sundavat. Neúspěšně.
"Dost! Dost! Nech toho! Už mě nech! Prosím tě, nech už toho!" Nějak nevypadala, že by jeho slova zaregistrovala.
"Hanah! Jestli ze mě neslezeš, tak tě kousnu!" Vlčici hrály v očích plamínky veselí, ale on to myslel smrtelně vážně.
"Hanah!" Naposledy ho olízla. Pak líně slezla a přeměnila se zpět. Musela se opřít o stůl, jak se smála.
"Ty vůbec nejsi rád, že mě vidíš!" Obvinila ho se smíchem.
"Jak bych mohl. Motáš se tu každé ráno!"
"Protože jinak bys umřel hlady!"
"Hanah! Už hezkých pár měsíců bydlíš jinde!"
"Ale jen proto, že sem za tebou každé ráno chodím, ještě žiješ!" Tentokrát zaútočil ona na ni. Surově se na ni vrhl a začal ji lechtat. Jestli se předtím dusila smíchy, teď vypadala, že každou chvíli smíchy umře. On toho ale po chvíli nechal. Sedl si ke kávě. Ona začala brebentit o novinkách. Kdo, s kým, kdy, kde … normální ráno, co na tom, že se sem přemisťovala až z Londýna, kde studovala lékouzelnickou školu. Dopil, dojedl, sebral dopis, který ještě večer přinesla Magdalen, upozornil ji, že už je půl deváté, doprovodil ji až ke konci proti přemisťovací bariéry(kterou kdysi zbudoval Brumbál na ochranu Bradavice, tak se mu za ní jeho předci nastěhovali) a vyrazil směr hrad. Ani nešel zkontrolovat výuku vlčat, ani ostatních dětí, kterých sice bylo méně, ale také byli. Vlkodlactví se přenáší pouze z matky na dítě. Smíšených manželství bylo málo, protože málokdo, ať mudla či kouzelník, těžko ustával, že jeho životní partner je vlkodlak. I to se stávalo, nikterak tomu nebránil, většina se jich stejně po oznámení té noviny partnerovi vracela zpátky(buď samotní, či nikoli) do vesnice, aby mláďata vyrostla mezi "svými". Usmál se, jak silné pouto tady vzniká. Proměnil se a za dvě hodiny doběhl k Bradavickým pozemkům jako vlk. Ani se nepotřeboval vydýchávat, měl dlouhé běhy rád, jen tak běžet, skákat, poslouchat les. Miloval to. Lupina velice litovat. Jestli svou přeměnu neovládá, mění se do té příšery, která chce jen uspokojovat základní potřeby. Uvědomil si, že by měl o úplňku postavit hlídky. Bůhví, co přitáhne z lesa za vlky, když se samice začnou říjit. Ač to nepřiznával, strašně se těšil. Ty nespoutané noci … Oni se sice umí měnit, kdy chtějí, ale když dospějete, tak se při úplňku proměníte, i když nechcete. A když vedle vás hárá fena … Zatřepal hlavou, teď má myslet na nového člena smečky, ne na noci plné divokého … Nemyslet! Přeměnil se a vyšel z lesa jako člověk. Zamířil k Hagridově hájence. Nebyl tu prvně. Občas nějaké to kouzelnické vlče udělalo velký průser, ale který student ne, tak musel vyslechnout kázání od nějakého profesora, který poslal sovu rodičům. On zodpovídal za celou smečku. Když přišel blíž, zjistil, že Hagrid má právě hodinu. Věděl to už od prázdnin, hajný byl jediný, kdo věděl, že v lese žijí, a chodil je navštěvovat. Ujistil se, že zpod pláště není vidět žádná dýka. Vyšel zpoza rohu, kývl na Hagrida, který se zatvářil trochu překvapeně, chvíli pozoroval, jak jeho přítel vykládá skupince studentů v zelenostříbrných a červenozlatých hábitech, poté zalezl do jeho příbytku.
"Kdo to byl?" Zrzek se obrátil na svého přítele, který muže vcházejícího do Hagridovy hájenky také viděl.
"Nevím, zeptáme se Hagrida."
"Ticho, kluci! Dělejte si poznámky!" Napomenula je Hermiona. Hodina brzy skočila, ale dva chlapci s hnědovlasou dívkou jako vždy ještě chvíli zůstali. Dnes však měli jiné otázky, než jak se vede.
"Hagride!"
"Copak, Harry?"
"No … eh … kdo je u tebe v hájence?"
"No … víš, to je přítel."
"Ahá … A odkud je? Kde se tady tak najednou vzal?" V tuhle chvíli Hagrid Paula proklínal, že přišel tak neočekávaně a hlavně, tak potichu, nepozorovaně.
"No, přišel mě navštívit. Děcka myslim, že by jste měli jít na další hodinu, ne?"
"Ale, Hagride …" Začal zrzek.
"Dost. Běžte. Hermiono, vem je, prosím tě." Hnědovláska přikývla, zatvářila se důležitě a pomalu odtáhla své kamarády do hradu. Z hájenky vyšel Paul.
"Zdravím."
"Ale jo, já tebe taky. Tos nemohl přiběhnout celej uřícenej od hradu?"
"Nemohl," prohlásil lenivě.
"Víš, jak dlouho musím běhat abych se jen zadýchat?"
"Přibližně, ale ty seš tady kvůli Remusovi, že jo."
"Ano, jsem. Mohl by jsi mě k němu odvést?"
"Jasně, ale asi bude učit."
"Počkám."
"Sem si mohl myslet." Vyrazli bok po boku směr hrad. Dotazovali se na nejnovější zprávy. Hagrid ho upozornil, že utekl Sirius Black. Paul přikývl, to už věděl. Sice žili trochu izolovaně, při zákonech té ropuší ženské se jinak skoro nedalo(do zaměstnání na ministerstvu už se brali vzorky krve, aby poznali, jestli není uchazeč kříženec apod.), ale měli dobrý přehled. Za přátelského tlachání prošli bránou. Studenti se po nich zvědavě ohlíželi. Pak Paul spatřil Viktora. Procházel zrovna se skupinkou stejně starých dětí okolo nich. Viktor si Paula také všiml. Když vůdce smečky kývl, nechtěně do něj vrazil. Student se začal okamžitě strašně omlouvat, Paul mu nenápadně podal dopis, prohlásil, že se nic nestalo, a pokračoval s hajným dál. Mrzelo ho, že si nemohou promluvit. Ale ať si chlapec zvyká, jednou je to kouzelník, tak ať je pro smečku přínosem. Hagrid ho dovedl až ke kabinetu obrany. Zrovna z nich vycházel muž ve straším hábitu. Měl světle hnědé vlasy, ztrhané rysy, ale optimistický úsměv.
"Remusi!" Muž se překvapeně otočil. Chtěl jít na hodinu.
"Co potřebuješ, Hagride? Mám hodinu." Na důkaz svých slov kývl k otevřeným dveřím učeben, odkud byl slyšel ryk dětí.
"Já nic, ale tady můj přítel by si s tebou rád pohovořil." Hagrid poukázal na Paulovu přítomnost. Ne, že by to bylo nutné, Remus si přítomnost druhého muže velice dobře uvědomoval, stejně jako Paul tu jeho. Ta vůně, mezi tolika obyčejnými. Profesor obrany nevěřícně zíral.
"Vy … ?" Paul krátce přikývl. Věděl, že Remuse šokovalo zjištění, že ho přišel navštívit někdo jeho druhu. Očividně se s nikým takovým nestýkal, žil sám. Chudák.
"Jestli musíte, rád počkám. Nemám kam spěchat." Váhal. Nakonec otevřel dveře svého kabinetu.
"Chcete být u mě, nebo si s Hagridem třeba projít hrad?"
"Zůstanu u vás, Hagrid se rád půjde věnovat svým malým potvůrkám, že?"
"Jasně, Paule. Měj se a pozdravuj mladý." Rozloučil se hajný. Remus zase zíral. Hagrid zná nějakého vlkodlaka, tak dobře, že mu říká křestním jménem? A zná i jeho rodinu?
"Klid, vše vám vysvětlím. I odkud se s Rubeusem známe. Teď už by jste měl jít, nemýlím-li se."
"Ach, jistě. Udělejte si pohodlí." Pak profesor roztěkaně odešel do hodiny. Ani si pořádně neuvědomoval, koho a co učí. Myslel jen na vlkodlaka u něj v kabinetě. Za celou dobu jich potkal žalostně málo. Vlastně jen v davu ucítil tu vlkodlačí vůni. A teď si za ním jeden připochoduje přímo do Bradavic! Nejen, že do hodiny přišel pozdě, on ji i předčasně ukončil. Byla dnes stejně jeho poslední, tak co. Opatrně, ale velice nedočkavě, vpadl do svého kabinetu. Muž seděl na jednom z křesel. Tvářil se velice uvolněně, ale při Remusově příchodu měl napnutý každý sval, každý smysl v pozoru. Když poznal o koho jde, uklidnil se. Dokonce se na Remuse usmíval. Ten byl strašně roztomile mile. Paul přemáhal smích. Byl rád, že sebou Magdalene nevzal. Ta by při pohledu na popleteného profesora umřela smíchy.
"Co byste rád, pane … ?"
"Rawoy."
"Co byste rád, pane Rawoyi?"
"Rád bych vám s něčím trochu pomohl."
"S čím?"
"S těmi úplňkovými problémy."
"S tím nejde pomoci."
"Neříkejte, vás to snad baví? Vypít lektvar a zůstat schovaný?"
"Mám snad na výběr?!"
"Máte."
"Cože?!"
"Máte na výběr. Pojďte se mnou a já vám ukážu jak."
"Lžete."
"Teď jste mě urazil, příteli." Paul se smál. Zároveň však litoval muže před sebou, který nikdy nepoznal svobodu ve své vlčí podobě.
"Co o sobě vlastně víte?"
"Že jsem při úplňku životu nebezpečná bestie?"
"S tím by se dalo něco udělat."
"Co?" Tolik naděje a žádosti v jediném slově.
"Máte jednoduchý problém, ale jeho odstranění je složité. Neumíte se ovládat."
"Nepovídejte. A jak asi mám?"
"V jisté době to není nejlehčí," zase pomyslel na nastávající období páření," ale jinak to umí i malé děti."
"Cože?!"
"Ach, příteli, vy o sobě nevíte nic. Poslouchejte." Začal mu vyprávět, o umění ovládání se, o tom, že narození vlkodlaci to mají mnohem lehčí než kousnutí, o vesnici, o jeho smečce, o těch několika mladých, které asi učí obranu. Remus ho nevěřícně poslouchal. Díval se na něj, jako se dívá malé dítě, když mu vyprávíte pohádku. Jenže tohle byla skutečnost.
"Je to pravda?"
"Všechno."
"Jak … jaktože to u těch dětí necítím?"
"Nejsou ještě dospělý, proto skoro nejsou cítit, navíc, ty se stýkáš s lidmi, neustále."
"A vy …"
"Tykej mi!" Remus se provinile usmál.
"Ty bys mě to naučil?"
"Jistěže. Ale mám podmínku."
"Jakou?"
"Jestliže tě to naučím , přijmeš místo v mé smečce." Teď se profesor usmíval šťastně .
"Milerád."
"Pár dní tu s tebou zůstanu. Teda, pokud to zvládneš za večer, tak jen večer."
"Pochybuji."
"Hele nemohl by ses jít projít a dát pár školních trestů?"
"Nejsem Snape, ale jestli chceš někoho vidět …" Pořád byl jakoby opilý štěstím, ale aspoň si uvědomoval skutečnost.
"To bych moc rád. Už jsme předal jeden dopis, ale mám za ně odpovědnost. Víš, už jsme tu párkrát byl. Jedno naše mládě se kamarádí s bratry Weasleyovými, jistě je znáš." Remus se musel usmát.
"Ale nevím, jak je poznám. Neznám ještě všechny studenty."
"Půjdu s tebou. Uděláme malou cestu po hradě. Když mě s tebou uvidí, možná něco provedou naschvál." Profesor souhlasil. Tak moc chtěl někam patřit. Jistě, měl Poberty. Jenže James byl mrtvý, Peter mrtvý, Sirius v Azkabaznu … Sirius. Uprchlý trestanec. Pohlédl na svého nového přítele. Vyrazili spolu do chodeb hradu, Paul ho popichoval, že vlkodlaka nepozná. Chtěl po něm, aby děti našel po čichu. Za chvíli byl Remus ponořen do svých smyslů nemyslící na nic jiného. Najednou ucítil slaboulinkatou známou vůni, pohlédl na mladou dívku s černými vlasy do půli zad. Ta mírnou úklonou hlavy zdravila Paula. S nápovědou a neustálým popichováním svého společníka prošli téměř celý hrad. Nutno přiznat, že když Remus udělil trest chlapci z prvního a dívce z druhého ročníku, byli bez sebe blahem. Díkybohu to nikdo z kolemjdoucích moc neřešil. Vrátili se do kabinetu. Ve zbývajících několika minutách Remus líčil Paulovi svůj život. Po deseti minutách dorazili "potrestaní" studenti. Poté co skupinka 11 dětí pochopila, že z profesora teď bude strýček, vrhli se na Paula.
"Jak se má maminka?"
"Co dělá sestřiška?" Pro změnu umíral smíchy Remus. Ten nebezpečný vůdce smečky nosící pod pláštěm zbrojnici byl zavalen dětmi, které ho bombardovali otázkami.
"A strýčku Paule?"
"Ano, Filipe?"
"Můžeme? Prosííím! A proč nesmíme o víkendu domů? Známe cestu!"
"Nesmíte domů, dokud nebudou prázdniny. Ale teď by jste na chvíli mohli. Ukážete tady, panu profesorovi, jak vypadají vzorná vlčata, jasné?" Všechny spořádaně přikývly. Za chvilku tam sedělo 11 vlčat, větších či menších. No, někteří už byli velcí vlci. Stulili se oběma mužům k nohám a poslouchali vysvětlování teorie.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Nika Nika | 5. března 2008 v 22:18 | Reagovat

Cait? Prosím, ne že by se mi tohle nelíbilo to né, je to jen jiné ( hups teď sem si vzpomněla na Zbíječku no nic) O:D.... bylo by možné až dokončíš toto velmi idylické dílko, mno klidně i dřív O:D něco hodně ale fakt hodně temného, krvelačného a moc depresivního "mrk mrk". PLEAS!!! Mno a nebo nějakou ujetinu....

2 Cait Sidhe Cait Sidhe | 6. března 2008 v 19:38 | Reagovat

jo pracujeme teď s Aife těš se ...

3 Cait Sidhe Cait Sidhe | 6. března 2008 v 19:52 | Reagovat

a taky jsme zase na Landovi takže něoc depresivního ut bude brzo ...

4 Nika Nika | 6. března 2008 v 21:05 | Reagovat

Bezva!!!! To bude Kawai!!!!

5 Cait Sidhe Cait Sidhe | 7. března 2008 v 19:51 | Reagovat

Kawai?! Lidsky by to nešlo?!

6 Aife Aife | Web | 8. března 2008 v 7:11 | Reagovat

Cait: Kawai je v japonštině něco jako "super" ... divnej jazyk, viď?

7 Nika Nika | 8. března 2008 v 8:59 | Reagovat

Aife: Japonština není divnej jazyk!!! Budu požadovat ajamaridžó!

8 Cait Sidhe Cait Sidhe | 8. března 2008 v 13:10 | Reagovat

di už s tím taky někam! vykážu tvoje drablíky ze svýho blogu!

9 Nika Nika | 8. března 2008 v 15:49 | Reagovat

:P koi ... sem hodná

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama