close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Idylická

26. února 2008 v 19:57 | Cait Sidhe |  Idylická
Tak ... chtěla jsem napsat něco mírumilovnějšího ... tak vzniklo tohle. Taková idylka na víc kapitol.
Vysoká blondýnka zvedla koš s prádlem a donesla ho k prádelní šňůře tvořené několika tenkými provázky, které byly napnuty mezi dvěma stromy. Zpoza vyššího stromu si přisunula ošatku plnou dřevěných kolíčků. Pustila se do práce, ze které ji budou zase bolet záda od věčného sklánění. Pohlédla k domku, kde si hrálo několik dětí. Jedno z nich, asi čtyřletá holčička s hnědými rovnými vlásky, měla přes oči tmavý šátek. Zkusmo mávala rukama okolo sebe, hledajíc ostatní. Ti pobíhali okolo, tleskali, volali a smáli se. Na ženině tváři se objevil úsměv.
"Marion." Otočila se, aby na muže za sebou upřela své modré oči plné lásky a něhy.
"Ralfe!" Muž ji pevně objal. Ale to už je zpozorovaly děti.
"Strýčku Ralfe! Strýčku Ralfe!" Všechny nechaly hry, aby mohly skočit muži do náruče. Ten si nakonec posadil na ramena dvě holčičky. Vykročil směrem k domku. Pak se obrátil zpátky k ženě s dětmi.
"Za chvíli se vrátím. Dáte zatím pozor na tetičku Marion?" Všechny začaly horlivě přikyvovat. Postavily se do pozoru před šňůru. Muž sundal holčičky z ramen a odešel. Děti mu mávaly dokud nezmizel za domkem, potom se zkroušeně podívali na Marion. Ta se nepřestala usmívat.
"Jen si běžte hrát. Já to na vás neřeknu," špitla a na důkaz ještě mrkla. Ani chvíli nemeškaly, zavázaly oči černovlasému chlapci a utíkaly zpět na původní místo hry.
Ralf pokračoval okolo dalších domků. Zdravil sousedy, hlavně jejich ženy, které byly přes den doma. Virginie, snědší černovlásky, která k němu přišla se svým několika měsíčním synem posazeným v šátku přivázaném k její hrudi, se optal na situaci a pozval ji na dnešní večeři. Vděčně přijala, poté se vrátila ke své původní činnosti. Došel až na náves, kterou představoval větší kruhový plácek, ohraničený postavenými domy. Zaťukal na dveře domu, který byl nepatrně větší než ostatní. Otevřel mu další muž.
"Vítej zpátky, Ralfe. Jaké neseš zprávy?" Ralf vyndal ze záhybů svého pláště svitek pergamenu.
"Kentauři s námi ochotně obnovili dohodu platící za Gaia." Druhý muž ho pevně objal a převzal svitek.
"Díky ti. Tohle bylo opravdu důležité. Jak je na tom Virginie a malý?"
"Zasáhlo ji to, ale ví, že takové věci se prostě stávají. Pozval jsem ji dnes na večeři k nám."
"Jsem rád. Nemá to lehké. A víš co? Půjdu teď kousek s tebou. Potřebuji se podívat na mladé." Ralf přikývl, počkal až si druhý muž vezme plášť a se společně vydali na kraj vesnice, kde se nacházelo cvičiště.
"Zde se musíme rozloučit. Já jdu zpět k Marion. Přeji hezký zbytek odpoledne, Paule."
"Já tobě také, Ralfe." Paul ještě chvíli sledoval muže mizejícího mezi domky, pak prošel krátkou lesní cestou na mýtinu. Pozorně si prohlédl mladé cvičící boj na blízko. Skupina dívek, které velela mladá černovlasá žena s dýkou u pasu, cvičila s meči, skupina chlapců, které velel starší muž, bojovala bez nich. Musel uznat, že mají dobrou úroveň, brzy z nich budou schopní bojovníci. Pokynul oběma trenérům a vydal se po stezce dál. Na menší mýtině, spíše palouku, našel smíšenou skupinku učící se teorii. Jejich přednášející poklepával hůlkou na vyčarovanou tabuli. Paul se lépe podíval, co probírají. Upíry. Vzpomněl si na svá školní léta, kdy vysedával s dalšími stejně starými dětmi na této louce a zkoušel si zapamatovat všechno, co jejich přednášející říkal na téma Upíři-naši odvěcí nepřátelé a jak je zabít. Spokojen se vzděláváním mladých se vydal zpět, dnešní pochůzku splnil. Chystal se vrátit k sobě domů, ale zahlédl skupinku menších dětí pobíhající po návsi. Rozhodl se, že je trochu protáhne. Vykročil k nim.
"Děcka!" Všechny okamžitě přestaly s hrou. Zvídavě na něj koukaly. Co jim může chtít?
"Myslím, že vás trochu proženu po lese." Začaly nadšeně vískat.
"Jenom po nejbližším okolí, maximálně dva kilometry od hranice vesnice. Jasné?" Horlivě přikyvovaly. V odpověď zavrčel. Všech sedm dětí se otočilo čelem k lesu. Rozběhly se. Nechal jim menší náskok dokud všechny naráz neskočili plavnou šipku přes nízké keře. Skočil za nimi, ale ony už se, přeměněny ve vlčata, rozběhly každé jiným směrem. Přesně tak, jak jim to matky už od kolébky vtloukaly do hlavy. Pokoušel se pronásledovat na střídačku většinu, ale každé běželo zvlášť, prolézalo ty největší keře, pod kterými, na rozdíl od něj, lehce proběhlo. V těch chvílích zatoužil být také tím malým vlčetem. Jenže co se dalo dělat, aspoň že on měl coby dospělý jedinec více síly a energie. Po dvou hodinách usilovného stopování a běhání vyhnal zpátky na náves i poslední vlče. Ještě jednou si je pro jistotu přepočítal. Všech sedm vzorně sedělo v řadě. Upřely na něj prosebný pohled, zavrtěly ocasy. Tiše zaúpěl. Pak kývnul. Otočil se k lesu a zdrhal, co mohl. Dětská smečka za ním. Bral to tou nejzarostlejší možnou cestou. Skákal přes vysoké kořeny a padlé stromy. Tuhle hru v dětství miloval, kdo si jako první kousne od dospělého vyhrává a bude zpět vezen na hřbetě kousnutého. Ohlédl se. Byly všude. Nalevo, napravo i za ním. Děs, kolik maj ty děti energie. Sebral poslední zásoby té svojí, přeskočil další keře. Pak ztuhnul. Vlčata doskakující vedle něj také. Ani jedno ho nekouslo. Všechny, stejně jako on, pozorovaly postavu mezi stromy. Podívaly se na něj s očima plnýma otázek. Přeměnit se, nepřeměnit? Napadnout, nenapadnout? Zavrčel, aby se nepřeměňovaly a zalezly do těch keřů. Poslechly. On sám se přeměnil od lidské podoby. Zamířil k neznámému mezi stromy. Kdo by to mohl být? Pak ho poznal. Oddechl si a tiše mu došel za záda.
"Zdravím, Hagride." Bradavický hajný polekaně nadskočil.
"No fuj, Paule, já se tak strašně lek." Vlkodlak se usmál.
"Věřím. Děcka, pojďte sem, to je Hagrid!" Po jeho slovech vyběhla vlčata z úkrytu. Doběhly k hajnému. Ten je začal s obrovskou radostí drbat za ušima.
"No tohle! To teda ne! Přeměnit." Za chvíli kolem nich místo vlčat běhalo všech sedm dětí.
"Jaký je důvod tvé návštěvy, Hagride? Pochybuji, že ses jen tak stavil."
"Víš … já vím, že asi řekneš ne, ale …"
"No? Copak. Zase si sem přineseš nějakého nového mazlíčka?"
"To ne. Hele k nám teď přijel učit jeden chlápek. Menuje se Remus Lupin. Neznáš ho?"
"Nevím, něco mi to říká …"
"Je to taky vlkodlak. Když tu studoval, pokousal ho Šedohřbet." Jestli před chvílí děti povykovaly, teď dávaly velký pozor.
"A co chceš po nás?"
"Víš … Desinus tenkrát odmítl přijmout ho do smečky. Prej nečistá krev. Tys byl tenkrát vlče, tak snad víš, jakej byl."
"Jo, to si pamatuju. Po Voldemortově pádu ho zabil nějaký bystrozor." Paul věděl, že Desinus byl na špatné straně, ale byl to přeci jen také vlk.
"No a já sem se přišel zeptat, jestli bys ho nevzal teď ty. On se přeměňuje každej úplněk a musí pít vlkodlačí lektvar. Neumí se ovládat, tak jako vy." Hagrid se usmál na děti.
"Cože? Ty chceš abych vzal do své smečky dospělého vlkodlaka-kouzelníka, který se neumí ovládat?"
"Prosím tě. On fakt trpí. A když je teď tady …" Paul si povzdechl. Hagrid byl prostě dobrák.
"Dobře." Děti začaly jásat. Nový člen smečky, to je událost.
"Ale přijdu si ho prohlédnout. Musím vědět, co je zač. Ty přece víš, jaká máme pravidla. Nikdo o nás nesmí vědět."
"On to pochopí. Je to skvělej člověk."
"Dobře, přijdu." Hagrid se neptal kdy. Znal se s místní smečkou dost dlouho, aby se o nich něco naučil. Až Paul přijde, tak přijde.
"Diky. Opatruj se. Zdar, děcka." Všechny ho musely ještě obejmout. Pak je odehnal zpátky do vsi.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Nika Nika | 29. února 2008 v 22:23 | Reagovat

Mno idylka z toho tak nehorázně vyzařuje.... mno nwm nwm depresi mam radši..ovšem sem zvedavá jak se to bude nadale vyvíjet....

2 Cait Sidhe Cait Sidhe | 1. března 2008 v 8:37 | Reagovat

já taky :D

3 Nika Nika | 1. března 2008 v 19:50 | Reagovat

Mno tj dobrý....na tobě to všechno závisí :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama