Únor 2008

Idylická

26. února 2008 v 19:57 | Cait Sidhe |  Idylická
Tak ... chtěla jsem napsat něco mírumilovnějšího ... tak vzniklo tohle. Taková idylka na víc kapitol.
Vysoká blondýnka zvedla koš s prádlem a donesla ho k prádelní šňůře tvořené několika tenkými provázky, které byly napnuty mezi dvěma stromy. Zpoza vyššího stromu si přisunula ošatku plnou dřevěných kolíčků. Pustila se do práce, ze které ji budou zase bolet záda od věčného sklánění. Pohlédla k domku, kde si hrálo několik dětí. Jedno z nich, asi čtyřletá holčička s hnědými rovnými vlásky, měla přes oči tmavý šátek. Zkusmo mávala rukama okolo sebe, hledajíc ostatní. Ti pobíhali okolo, tleskali, volali a smáli se. Na ženině tváři se objevil úsměv.
"Marion." Otočila se, aby na muže za sebou upřela své modré oči plné lásky a něhy.
"Ralfe!" Muž ji pevně objal. Ale to už je zpozorovaly děti.
"Strýčku Ralfe! Strýčku Ralfe!" Všechny nechaly hry, aby mohly skočit muži do náruče. Ten si nakonec posadil na ramena dvě holčičky. Vykročil směrem k domku. Pak se obrátil zpátky k ženě s dětmi.
"Za chvíli se vrátím. Dáte zatím pozor na tetičku Marion?" Všechny začaly horlivě přikyvovat. Postavily se do pozoru před šňůru. Muž sundal holčičky z ramen a odešel. Děti mu mávaly dokud nezmizel za domkem, potom se zkroušeně podívali na Marion. Ta se nepřestala usmívat.
"Jen si běžte hrát. Já to na vás neřeknu," špitla a na důkaz ještě mrkla. Ani chvíli nemeškaly, zavázaly oči černovlasému chlapci a utíkaly zpět na původní místo hry.
Ralf pokračoval okolo dalších domků. Zdravil sousedy, hlavně jejich ženy, které byly přes den doma. Virginie, snědší černovlásky, která k němu přišla se svým několika měsíčním synem posazeným v šátku přivázaném k její hrudi, se optal na situaci a pozval ji na dnešní večeři. Vděčně přijala, poté se vrátila ke své původní činnosti. Došel až na náves, kterou představoval větší kruhový plácek, ohraničený postavenými domy. Zaťukal na dveře domu, který byl nepatrně větší než ostatní. Otevřel mu další muž.
"Vítej zpátky, Ralfe. Jaké neseš zprávy?" Ralf vyndal ze záhybů svého pláště svitek pergamenu.
"Kentauři s námi ochotně obnovili dohodu platící za Gaia." Druhý muž ho pevně objal a převzal svitek.
"Díky ti. Tohle bylo opravdu důležité. Jak je na tom Virginie a malý?"
"Zasáhlo ji to, ale ví, že takové věci se prostě stávají. Pozval jsem ji dnes na večeři k nám."
"Jsem rád. Nemá to lehké. A víš co? Půjdu teď kousek s tebou. Potřebuji se podívat na mladé." Ralf přikývl, počkal až si druhý muž vezme plášť a se společně vydali na kraj vesnice, kde se nacházelo cvičiště.
"Zde se musíme rozloučit. Já jdu zpět k Marion. Přeji hezký zbytek odpoledne, Paule."
"Já tobě také, Ralfe." Paul ještě chvíli sledoval muže mizejícího mezi domky, pak prošel krátkou lesní cestou na mýtinu. Pozorně si prohlédl mladé cvičící boj na blízko. Skupina dívek, které velela mladá černovlasá žena s dýkou u pasu, cvičila s meči, skupina chlapců, které velel starší muž, bojovala bez nich. Musel uznat, že mají dobrou úroveň, brzy z nich budou schopní bojovníci. Pokynul oběma trenérům a vydal se po stezce dál. Na menší mýtině, spíše palouku, našel smíšenou skupinku učící se teorii. Jejich přednášející poklepával hůlkou na vyčarovanou tabuli. Paul se lépe podíval, co probírají. Upíry. Vzpomněl si na svá školní léta, kdy vysedával s dalšími stejně starými dětmi na této louce a zkoušel si zapamatovat všechno, co jejich přednášející říkal na téma Upíři-naši odvěcí nepřátelé a jak je zabít. Spokojen se vzděláváním mladých se vydal zpět, dnešní pochůzku splnil. Chystal se vrátit k sobě domů, ale zahlédl skupinku menších dětí pobíhající po návsi. Rozhodl se, že je trochu protáhne. Vykročil k nim.
"Děcka!" Všechny okamžitě přestaly s hrou. Zvídavě na něj koukaly. Co jim může chtít?
"Myslím, že vás trochu proženu po lese." Začaly nadšeně vískat.
"Jenom po nejbližším okolí, maximálně dva kilometry od hranice vesnice. Jasné?" Horlivě přikyvovaly. V odpověď zavrčel. Všech sedm dětí se otočilo čelem k lesu. Rozběhly se. Nechal jim menší náskok dokud všechny naráz neskočili plavnou šipku přes nízké keře. Skočil za nimi, ale ony už se, přeměněny ve vlčata, rozběhly každé jiným směrem. Přesně tak, jak jim to matky už od kolébky vtloukaly do hlavy. Pokoušel se pronásledovat na střídačku většinu, ale každé běželo zvlášť, prolézalo ty největší keře, pod kterými, na rozdíl od něj, lehce proběhlo. V těch chvílích zatoužil být také tím malým vlčetem. Jenže co se dalo dělat, aspoň že on měl coby dospělý jedinec více síly a energie. Po dvou hodinách usilovného stopování a běhání vyhnal zpátky na náves i poslední vlče. Ještě jednou si je pro jistotu přepočítal. Všech sedm vzorně sedělo v řadě. Upřely na něj prosebný pohled, zavrtěly ocasy. Tiše zaúpěl. Pak kývnul. Otočil se k lesu a zdrhal, co mohl. Dětská smečka za ním. Bral to tou nejzarostlejší možnou cestou. Skákal přes vysoké kořeny a padlé stromy. Tuhle hru v dětství miloval, kdo si jako první kousne od dospělého vyhrává a bude zpět vezen na hřbetě kousnutého. Ohlédl se. Byly všude. Nalevo, napravo i za ním. Děs, kolik maj ty děti energie. Sebral poslední zásoby té svojí, přeskočil další keře. Pak ztuhnul. Vlčata doskakující vedle něj také. Ani jedno ho nekouslo. Všechny, stejně jako on, pozorovaly postavu mezi stromy. Podívaly se na něj s očima plnýma otázek. Přeměnit se, nepřeměnit? Napadnout, nenapadnout? Zavrčel, aby se nepřeměňovaly a zalezly do těch keřů. Poslechly. On sám se přeměnil od lidské podoby. Zamířil k neznámému mezi stromy. Kdo by to mohl být? Pak ho poznal. Oddechl si a tiše mu došel za záda.
"Zdravím, Hagride." Bradavický hajný polekaně nadskočil.
"No fuj, Paule, já se tak strašně lek." Vlkodlak se usmál.
"Věřím. Děcka, pojďte sem, to je Hagrid!" Po jeho slovech vyběhla vlčata z úkrytu. Doběhly k hajnému. Ten je začal s obrovskou radostí drbat za ušima.
"No tohle! To teda ne! Přeměnit." Za chvíli kolem nich místo vlčat běhalo všech sedm dětí.
"Jaký je důvod tvé návštěvy, Hagride? Pochybuji, že ses jen tak stavil."
"Víš … já vím, že asi řekneš ne, ale …"
"No? Copak. Zase si sem přineseš nějakého nového mazlíčka?"
"To ne. Hele k nám teď přijel učit jeden chlápek. Menuje se Remus Lupin. Neznáš ho?"
"Nevím, něco mi to říká …"
"Je to taky vlkodlak. Když tu studoval, pokousal ho Šedohřbet." Jestli před chvílí děti povykovaly, teď dávaly velký pozor.
"A co chceš po nás?"
"Víš … Desinus tenkrát odmítl přijmout ho do smečky. Prej nečistá krev. Tys byl tenkrát vlče, tak snad víš, jakej byl."
"Jo, to si pamatuju. Po Voldemortově pádu ho zabil nějaký bystrozor." Paul věděl, že Desinus byl na špatné straně, ale byl to přeci jen také vlk.
"No a já sem se přišel zeptat, jestli bys ho nevzal teď ty. On se přeměňuje každej úplněk a musí pít vlkodlačí lektvar. Neumí se ovládat, tak jako vy." Hagrid se usmál na děti.
"Cože? Ty chceš abych vzal do své smečky dospělého vlkodlaka-kouzelníka, který se neumí ovládat?"
"Prosím tě. On fakt trpí. A když je teď tady …" Paul si povzdechl. Hagrid byl prostě dobrák.
"Dobře." Děti začaly jásat. Nový člen smečky, to je událost.
"Ale přijdu si ho prohlédnout. Musím vědět, co je zač. Ty přece víš, jaká máme pravidla. Nikdo o nás nesmí vědět."
"On to pochopí. Je to skvělej člověk."
"Dobře, přijdu." Hagrid se neptal kdy. Znal se s místní smečkou dost dlouho, aby se o nich něco naučil. Až Paul přijde, tak přijde.
"Diky. Opatruj se. Zdar, děcka." Všechny ho musely ještě obejmout. Pak je odehnal zpátky do vsi.

Part X

20. února 2008 v 21:21 | Cait Sidhe |  Pátá kolej
Ok ... konečně uvádím POSLEDNÍ kapitolku téhle slátaniny. DOufám, že se bude líbit. Chtěla bych věnovat Niki a Aife. ať už se mi uzdravěj!
V místnostech Páté koleje bylo ticho a klid. Každý kout byl prosycen studem, smutkem a melancholií. Pravda je ošemetná věc, až když ji zjistíte, uvědomíte si, co vás to stálo. Je moc fajn vědět, že ta holka, co právě sedí na okně a pozoruje kapky deště, je zvěromág s rozštěpenou osobností, jejíž druhá část právě píše tenhle ponurý nesmysl, který jí pomalu ale jistě začíná lézt na nervy.
Tak s tím něco udělej!
Sklapni Syio. S tebou se nebavím. Tvořím.
Kecy.
Cože? Teď jsem se urazila.
Pro mě, za mě …
Tss! A just to vydržím psát!
Skřítci jim přinesli oběd a úkoly, které jim poslal Snape. Sice v sobě všichni měli lektvar proti kocovině, ale bloumali bezcílně po koleji. Nechtělo se jim obědvat, dělat úkoly už vůbec ne. Ani nemluvili. Kdo si události včerejšího večera nepamatoval, podíval se do Caitiny myslánky položené na stolku před krbem. Bylo jim trapně. Jak se mohli takhle zřídit? V Artemisovi, jako prvním, zvítězil rozum(ok, v jeho případě genialita) smíšený s pocitem zodpovědnosti a pustil se do úkolů. Jesse a upíři se k němu brzy připojili. Ostatní se na ně dívali s výrazem absolutního nezájmu. Po večeři, ke které bylo přibaleno další množství úkolů, se něco stalo. Syia pohodila hlavou, zapálila oheň v krbu. Cait se začala usmívat, vytáhla joint a zapálila si. Syia sebrala polštář z gauče. Ten o sekundu později přistál na okně, v místě, kde měla Cait před chvílí hlavu. Ale ta už s jointem mezi rty vracela Syiyn útok.
Co to má znamenat? Vy máte být sklíčené! Tvářit se provinile!
Se mi nechce a ty mi nemáš co nařizovat.
Cait laskavě mě neštvi, zahoď ten joint a běž si dělat úkoly ať jsi dobrá i k něčemu jinému než k zhulení svých spolužáků!
Trhni si, jo?
Takhle mluvíš sama se sebou?
Už to tak vypadá.
Do ní Cait! Dej jííí!
Sklapni Syiuš.
Neříkej mi Syiuš!
Ale o tom by se dalo debatovat, ona je autorka a vy její postavy …
Já nejsem její! Já jsem Aifíka!
A já nejsem její postava, Artemisi. Já jsem ona!
No dovol? Taková zhulená puberťačka a já?
No …
TICHO! Už mě štvete! Mazejte si dělat úkoly! Všichni!
"Hele máte tady někdo něco proti … eh … vzpouře?" Syia si pohodila polštářem v ruce.
Cože? Vzpoura?!
"Jak to myslíš?" Serafine se otázala čistě formálně. V ruce už držela druhý polštář.
"Vzbouřit se proti tomuhle domácímu vězení! Proti tomu systému!" Další ruce uchopili další polštáře.
"Vždyť si za to můžeme sami." Darwin se utápěl v sebelítosti.
"Ne! Může za to ona!" Syia začala ukazovat kamsi do vzduchu.
"To ona ke mně přivedla Snapea! To ona sem poslala McGonagallku!"
"Správněěěěěě!" Všechny zbylé ruce našli volné polštáře.
Hele, to by nešlo …
Šlo!
Nesnažte se bouřit v téhle povídce … v mé povídce! Prosim vás!
Ona nás prosí! Tak v tom případě uděláme pořádek tady! Dyť je tu utiskovaná menšina! A kvůli komu? Kvůli ní!
Nééée, nechte toho …. Já vás zamknu!
Kolik?
Cože?
Kolik chceš, abys nás pustila a nechala podemolovat tenhle hrad?
No … potřebuju doživotní zásoby Kofoly pro mě a Niku …
Já věděl, že se domluvíme.
Najednou se ozvala strašlivá rána. Ve zdi, kde byl ještě před několika sekundami vchod do místnosti, zela velká díra.
"Artemisi?"
"Butlere!" Studenti Páté koleje začali jásat a mlátit se polštáři.
Chodbu osvětlovalo pohybující se světlo. Zajíc běžel v doprovodu kočky, která si nesla v tlamičce svůj polštář(ek). Osoba běžící za nimi sotva popadla dech.
"Azore stůj!" Zajíc okamžitě zastavil. Kočka s výrazem pohrdání taktéž.
"Syio! Proč do té vysílačky tak funíš?"
"Nejsem sprinter!"
"Makej, za deset minut máte mít kontakt s dvojicí beta před sborovnou!"
"Dyť už jdu …" Zaksichtila se na Cait, když na Artemise nemohla. Kočka naštvaně švihla ocasem a dala se do běhu. Ohnivý zajouš se podíval na Syiu, po jejím přikývnutí také sprintil v dál. Syia praštila svým, ne zrovna malým, polštářem o stěnu, pak se rozběhla. Probíhali okolo jedné z prefektských koupelen, když Azor zavětřil, zastříhal ušima a změnil směr přímo ke koupelně, kde začal mlátit packami do dveří. Cait na něj civěla jak na debila(myslela si něco velmi obdobného). Pak se staly dvě věci. Z ohybu chodby vyběhla Syia, ze dveří koupelny vykročila Ginny zamotaná do ručníku. Ohnivá nebrzdila, objala rusovlásku, která se s výrazem šťastného pitomce nebránila, zacouvala s ní zpátky do koupelny a práskla dveřmi. Za spokojeným Azorem. Před nasranou Cait. Ta pohoršena zavrtěla hlavou. Pak mrkla na mobil a napsala bonzující smsku Artemisovi.
Ehhh blbost.
Ta pohoršena zavrtěla hlavou. Mrskla ocasem a rozběhla se směr sborovna.
Obkročmo si na něj sedla. Stehny pevně sevřela jeho boky. Její ruce zkoumali vypracovaný hrudník pod ní(směr vzhůru!). Ani si nepamatoval, jak se dostal na zem. Pokusil se o výměnu pozic(rozuměj-on nahoře, ona dole).
"Ale přece by ses nebránil …" zašeptala mu do ucha. Tak svůdně.
"Je to tvoje vina, víš …" Rukou přejela po jeho krku. Nehty.
"Ach, Valentine …" Zmohl se jen na zasténání jejího jména.
"Tak ráda bych teď zůstala s tebou …" Její rty se na kratičký okamžik dotkly jeho.
"Ale mise je mise …" Nacpala mu do pusy roubík a nechala svázaného Snapea na podlaze jeho kabinetu.
Do společenské místnosti Zmijozelu vtrhl vysoký bledý mladík. Bloňdák sedící v nejbližším křesle se na něj překvapeně podíval.
"Co tu …" Dál to nestihl, protože ho Edward přetáhl polštářem po hlavě.
"To vy, zmijozelský srábci, ani nebudete bránit svého prince?" Zařval z plných plic. A že to bylo fakt nahlas.
"Já se umím bránit sám!" Malfoyův polštář (se stříbrnými medvídky na tmavě zeleným pozadí a nápisem I love you …) se dostal do kontaktu s upírovým levým ramenem.
"Jooo! Nejsme žádný srábci, kokote!" Z ixů pokojů vylétli rozvášněné davy studentů v zelenostříbrné.
"Já si myslim, že ste!" na důkaz svých slov znova praštil Malfoye do hlavy.
"Na něěěj! Nejsme srabi! Ukážem mu, kdo jsou to Zmijozelští!" Edward v předstírané hrůze pomalu vycouval z místnosti. Dav za ním. Malfoy vpředu. Upírovi zapraskalo ve vysílačce.
"Příjem!"
"Kde seš?! Já už jsem před velkou síní!"
"Sorry já než sem trefil …"
"Idiote! Co já s nima? Au … ta šprťácká svině se dostala moc blízko … Má růžovej polštářek! S Barbie! Z toho budu mít vyrážku!"
"Udělej si kolečko, já tam hned budu!"
"Praštim tě! Ty woe … Potter má s Mickey Mousem!"
"Severusi! Severusi!" Remus Lupin rozrazil dveře do kabinetu lektvarů. Při pohledu na svázaného Snapea upustil svůj polštář.
"Mnnn …"
"Co řikáš?" Vyndal mu z pusy roubík.
"Rozvaž mě! Já jí dostanu! Já jí ukážu! Já jí znásilním!"
"Panebože! Teď nemysli na ženský! Ty … ty nový dostali sborovnu! Metali to po nás … Brumbál padl mezi prvními! Ta rychlost! A kočka! Na McGonagallou skočila kočka s polštářem v tlamě! Normální jí chtěla udusit! Jsem jí od ní vodtrh a majznul s ní do kouta! Chtěl sem jí dobít, ale už tam nebyla. Pak sem jí viděl, jak se bez polštáře vrhá na nějakýho studenta … toho amíka a představ si, běhěm tý chvíle se přebarvila na mourovato … chtěl sem jí ukázat, co je slušnost v jednání se zvířaty a urazit jí hlavu o zeď, ale poškrábala mě … radši jsem utekl. Jako jedinej sem se zachránil!" Snape konečně vyhrabal z hromady špinavé prádla na své posteli růžový polštář s kádinkami a baňkami.
"Nebyla mezi nima taková ta černovlasá?"
"Ne … ale tu sem viděl! Běžela k Leandrový! A Severusi … Severusi! Kam to běžíš? Tam se bojuje!"
"Hlaste příjem a pozici!" Artemis usazený v ředitelně sledoval na monitoru pohyb hodně teček.
" Alfa slyší. Blížím se na místo střetu."
" Gama slyší …"
" Co kecáš gama sem já!"
"Tak beta?"
"To byl Jesse a Jacob!"
"Prostě Valentine, utahuju uzly na profesorce bílé magie v jejím kabinetu."
"Serafine slyší. Blížím se na místo střetu."
"Cait slyší, jau! Kočko vošklivá! Tumáš! Filchův kamrlík. A ještě jednu mrcho opelichaná!"
"Jesse slyší. S Havraspárem se blížim na místo střetu."
"Jacob na příjmu. Sborovna plně pod kontrolou!"
"…"
"Syio?"
"To nezkoušej. Má intimní chvilku."
"Darwin slyší. Blížim se na místo střetu s tou tlupou mrzimorských neandrtálců …"
Snape spritoval do kabinetu bílé magie, když uslyšel nelichotivou poznámku na adresu studentů mrzimorské koleje. Zaraženě se zastavil a dobře udělal. O chvíli později se chodbou prohnal nějaký sebevrah( Á! To je ten … tamten … Smrt!) s asi celou kolejí výše zmiňovaných. A ti se tvářili celkem vražedně. Zkoušel se chovat nenápadně, kupodivu si ho zfanatizovaná skupina vážně nevšimla. Doběhl k cíli své cesty. Rozrazil dveře, ale spatřil pouze svázanou profesorku. Pohlédla na něj s nadějí v očích.
"Kua! Byla rychlejší! Ale já jí najdu!" Práskl dveřmi a změnil směr k velké síni.
"Do střetu zbývá … 5 … 4 … 3 … 2 … 1 … kryjte se!" Do velké síně trhly čtyři zástupy toužící po vraždě čtyř studentů Páté koleje. Jenže ti se při vstupu do síně záhadně ztratili(resp. prostě uhli stranou) a místo se tedy začali rasit ostatní.
"Smrt méněcenným Zmijozelským!"
"Konec utlačování Zmijozelu!"
"Na Nebelvír!"
"Za menšinu!"
Čtveřice se odebrala do sborovny ťapkající Cait. Čekal je Jacob, velká plazmová obrazovka a hodně sáčků popcornu.
"Přijímám sázky. Osobně sem vsadil dvacet liber na vítězství Zmijozelu."
"A mám tě!" Trhla sebou. Za sebou uviděla vtělení boha pomsty v podobě Severuse Snapea. Než stačila zareagovat práskl jí po hlavě polštářem.
"Šmejde!"
"Mrcho!" Vrhl se na ni. Upadla pod jeho vahou na podlahu. A v Bradavicích na chodbách koberce nemají.
"Co to jako děláš?!"
"Zaplatíš mi za to! Já tě znásilním! Tady a hned!"

Cora

19. února 2008 v 19:19 | Cait Sidhe |  Ony
Tak zase další dívka z světa HP. Tentokrát ne ušlápnutá nebelvírka, ale příbuzná jedné čistokrevné rodinky. Zase více než méně bez děje.
Co provedli? Proč je zabili? Víš jak jsem se těšila na Vánoce? Až budu zase s nimi? Ale ne. Víš, kde budu? U strýčka, tetičky a bratránka. V Malfoy Manor. Možná se konečně uvidíme, slyšela jsem, že strýček se s tebou stýká. Aspoň jeden z nás tedybude se sledem událostí spokojen. A já to nebudu.
C.
Vyhazuju sovu z okna. Letí k němu. Poletí k němu ještě mnohokrát, ale k nim už nikdy. Už nikdy nenapíši rodičům. Nikdy k nim Sally nepoletí. Přitom u nich byla jen párkrát. Jak jí chválili a ptali se, kde jsem ji sehnala. Od přítele. Od přítele, ke kterému jedinému teď už bude létat. A přitom i on na tom má svou vinu. I on? Či hlavně on? Proč nemám přátele? No, to radši řešit nebudu. Moc filosofie. Proč myslím na takové zbytečnosti? Abych odvedla myšlenky od toho důležitého. Od nich. Od jejich smrti. Cítím v očích slzy. Nechám je padat na polštář. Teď a už nikdy víc. Zítra jedu s Dracem domů.
"Vítejte, děti!" Vítá nás tetička Narcissa. Vidím jí potřetí či počtvrté v životě?
"Ahoj, matko."
"Dobrý den." Nemohu jí říct něco tak familiárního jako ahoj. Kdyby neumřeli rodiče, byla bych jim ukradená. Kdyby neumřeli …
"Coro! Jsme přece rodina." Usmívá se. Ale nemyslí to upřímně. V tomhle světě není nikdo upřímný. Vede nás s Dracem do haly. S ním jsem za celou cestu nepromluvila. On nezačal a já se mu vnucovat nebudu.
"Vítejte." Ach, chladný hlas mého strýčka. Jak mi chyběl.
"Ahoj, otče."
"Dobrý den." Strýc nic nenamítá. Že by mi byl přes to všechno sympatický?
"Draco, běž si převléci na večeři. Dino!" Bratránek odchází. Přibíhá malá skřítka. Jako v divadle.
"Odveď slečnu Coru do jejího pokoje. Nech ji odpočinout, mezitím jí připravíš nějaké vhodné oblečení k večeři. Doveď ji zpátky do půl šesté." O mně beze mne. Lehce kývnu hlavou a odcházím za skřítkou. Schody, chodba, chodba, … bez skřítky bych asi daleko nedošla. Konečně se zastavuje. Otevírá dveře jednoho z pokojů, přidrží mi je, abych mohla vejít. Musím uznat, že si žijí o něco lépe než my. Mrchy jedny blonďatý.
"Slečno? Támhle je koupelna. Dina Vám přichystá koupel, jestli slečna chce, po takové dlouhé cestě vlakem …" Ta skřítka je podobná naší Marissete. Ale ta umřela s rodiči …
"Ano, koupel by mi přišla vhod." Okamžitě mizí do postraních dveří. Já zkoumám pokoj. Postel s nebesy. Bože, jak já to nesnáším. Jsem na to alergická z Bradavic. Ještě to trpět doma.
"Slečna má připravenou koupel. Dina zatím vybalí slečně kufr, pokud slečna dovolí."
"Můžeš. A připrav oblečení na večeři, jak si přál strýc." Tohle pro moje ego není špatné, někomu poroučet. Jdu do koupelny. Luxus. Skřítka vedle vybaluje. Zavírám dveře, ruší mě to. Měla pravdu, na ty ztuhlé svaly je koupel ideální. Aspoň někomu to tu myslí. Po dostatečné, ale krátké, relaxaci se zabalím do ručníku, který po přechodu do pokoje měním za světle modré korzetové šaty. Korzetové šaty? Neříkal večeře?!
"Hotovo. Teď půjde slečna s Dinou za Pánem." Nevede mě zpět do haly, ale do jakéhosi salónu zařízeného ve zmijozelských barvách. Je to vkusné, ale můj oděv k tomu nějak neladí.
"Pane," pozdravuji strýce i drobnou úklonkou, ať ví, že se umím chovat. Jako aristokratka. On posílá ven skřítku, teprve potom se věnuje mně.
"Slečno Coro," pokývne," nechal jsem pro … ," váhá( jsem pro něj ty nebo vy? Oh jaké dilema!), "pro tebe poslat už teď, i když večeře se podává vždy v šest hodin." Tak tedy tykání. Já mu vykám. Určuje mi tím podřadnější postavení. Ve své nekonečné omezenosti si myslí, že na něj prostě nemám.
"Dnes večer máme hosty. Taková menší oslava na tvé přijetí do rodiny. Bude zde několik významných hostů." Alias hledaných smrtijedů. Samý slušný lidi.
"Budeš se chovat vzorně. Cokoli provedeš a budeš toho velice litovat. Nevím, jak tě vychovávala moje drahá zesnulá sestra, ale já na určitých zásadách trvám." Přikyvuji. Vím, co chce. Poslušnost, úctu, oddanost, pokoru. Nebo aspoň pocit, že mu to prokazuji. Zase šance uplatnit můj herecký talent na jeho ego.
"Ano, pane."
"Jsem rád, že to chápeš." Nemysli si, že nevím o těch tvých zvrhlých choutkách, které by sis na mně milerád vyzkoušel, kdybych tě poslala kamsi.
"Vypadáš na inteligentní dívku." No, možná jí i jsem.
"Dostáváme k dalšímu bodu naší rozmluvy. Nepochybuji, že už jsi o Pánovi Zla slyšela." Moment, kde mám křišťálovou kouli? Ó vidím přiznání tvého smrtijedství a rozhodnutí, že já se přidám také. Jsme přeci rodina.
"Patřit k jeho věrným je pro mě velká čest a jsem si jist, že pro tebe také bude, Coro Theance." Jako bych to nevěděla. Musím říct Brumbálovi o místo učitelky jasnovidectví. Než stačím cokoli odpovědět vchází v hlubokém předklonu skřítek.
"Pane, jsou tu hosté."
"Přiveď sem paní a mého syna." Skřítek odchází. Strýc si mě začíná prohlížet. Jestli mi teď řekne, že se mám jít převléknout …
"Hezké šaty. Normálně stačí k večeři hábit, ale na dnešek se hodí něco slavnostnějšího." Jistě, barák plný vrahů nemá člověk každý den. Přichází Narcissa s Dracem. Ten má stejně jako strýc skvěle padnoucí společenský hábit. Skřítek, který s nimi přišel, otevírá dveře a my vcházíme do jídelny. Otec s syn, každému po boku dámský doprovod. Nejsme ale krásná rodinka?
"Všechny vás tu vítám! Chtěl bych vám představit dceru mé nedávno zesnulé sestry, Coru Theance." Pokyvuje rukou mým směrem. Předvedu menší úklonku. Kolikátá je to dnes? Normálně je dělám tak třikrát do roka. Následuje společenský potlesk. Milé. Teď ze mě bude jejich domácí mazlíček, kterého budou ukazovat známým. Protože, kdo má doma roztomilého sirotka s napůl čistou krví, andělskou blondýnku s modrýma očima? Malfoyovi. Mrchy jedny blonďatý. Narcissa si mě přivlastňuje a vyrážíme na okružní cestu představování.
"Ahoj, sestřičko. Bellatrix, tohle je Cora. Coro, tohle je v podstatě tvoje teta." Trochu omluvně se na sympatickou tmavovlásku usměje.
"Bellatrix Lestrangeová." Ach, poznávám jí. Zatímco si s ní potřásám rukou, upamatovávám se, koho všechno to prý zabila.
"Zdravím, Severusi, ty už se jistě s mou neteří znáš, že?" Ne, můj profesor mě v životě neviděl. Snape se obtěžuje s pohledem na mě, jakoby se potřeboval ujistit, že jsem to vážně já. Ten pohled je bezvýrazný a velice chladný.
"Jistěže, Cisso. Učím ji." Překvapivě. Ledový pohled, ledový podtón v hlase … cynik jeden.
"Ach, zapomněla jsem." Neee, zase ten její sladký úsměv. Co taková ženská dělá mezi vrahouny? A co tu proboha dělám já … ? Umírám nudou.
Po absolvování několika dalších úsměvů, potřásání rukou apod. mě nakonec vysvobodí strýc.
"Vážení hosté, račte se usadit k večeři." Narcissa mě usadí vedle Draca. Uznávám , že jídlo je skvělé. Po jídle je opět na hostiteli, aby zajistil zábavu. Jelikož jsme aristokrati, volí tanec.
"Myslím, že zde všichni skvěle tančíme. Hudba!" S posledním slovem luská prsty. Že by mudlové pod imperiem? Skřítci s housličkami? K mému milému překvapení se objevuje moderní hifivěž s dvěma vysokými sloupky cédéček a jedním skřítkem coby obsluhou. Strýc odvádí tetu na parket. Rozpoznávám valčík. Áh, teta Bellatrix také tančí. Asi se strýčkem. Nebo ten už je mrtvý?
"Nepůjdeš si zatančit?" Fuj, to jsem se lekla.
"Ráda." Podávám Dracovu ruku. Strýc nás s úsměvem pozoruje, mohlo mě napadnou, že to má bratránek nařízené. Jinak by šel támhle za tou holkou( ehhh, Pansy říkali, že se jmenuje?), co má obličej jako buldok. Draco vypadá překvapen tím, že tančím a nešlapu mu na nohy. A co jako … Co si myslí? Jsem snad pitomý střevo, protože mám tátu mudlu? Ach, měla jsem … Náhodou tančím dobře. Řekla bych skvěle, ale samochvála smrdí. Mamka byla v téhle rodině vychovaná, takže i mě vychovala jako aristokratku se všemi těmi šílenými způsoby. Jako by věděla, kde jednou skončím. Nesoustředím se na kroky, narozdíl od Draca. Au, už poněkolikáté mi šlápl na nohu. Idiot. Ať už ta skladba končí! Mé přání je kupodivu vyslyšeno. Bratránek se mnou zamíří zpět ke stolu, ale cestu nám zastoupí další zájemce o tanec se mnou.
"Smím prosit, slečno Coro?" Heh, taky by mohl někdy přehodit na teplejší tón. Běhá mi z něj mráz po zádech.
"Samozřejmě, pane profesore."

Nečekané zjištění

16. února 2008 v 10:59 | Nika
" Jak co, jak na tom s Dracem jsi?"

" Rozešli jsme se…," a Harry se topil v slzách. Hermiona ho objala.

" Harry, to mě mrzí. To se muselo, ale stát něco opravdu vážného, že jste se zrovna vy dva rozešli. Harry! On tě podvedl?!"

" Dalo by se to tak říct …"

" Ale s kým?," doléhala Hermiona. Bylo to neuvěřitelné, ale Harry se rozbrečel ještě víc.

" No tak Harry, svěř se mi. Co se stalo?"

" No, přišel jsem domů, a ve dveřích stál Draco a a…. měl na sobě triko s nápisem: MILUJI TOKIO HOTEL!!!"

Společné Vánoce

16. února 2008 v 10:46 | Nika
" Tak jak jste se s Dracem o svátcích měli?," ptala se Harryho zvědavá Hermiona.

" Strašně. Draco se rozhodl, že sám upeče vánoční cukroví."

" No, nemohlo to být zas až tak hrozný. Určitě ho jen připálil, ne?"

" Kdyby aspoň to. Kdepak, on na to zapomněl úplně. Prostě nám vyhořel dům, a proto jsme pak odjeli k Dracovi na Malfoy manor."

" No to je strašný, ale přece jenom to dobře dopadlo ne?"

" No právě, že to pak bylo ještě horší! Draco pak s výmluvou, že po tom incidentu je jasné, že není ta vhodná osoba, donutil upéct to cukroví MĚ!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!"

I believe I can

16. února 2008 v 10:29 | Nika
" Harry nedělej to! Ublížíš si!"

" Nech už toho! Já umím lítat, Ginny!"

Harry stál na okraji Salta Angels, největšího vodopádu světa, ve Venezuele.
Tento výlet ho stál mnoho přemlouvání. Nakonec ho Řád pustil, ovšem jen s Ginny, která na něj měla dohlížet. Teď, když jí Harry sebral hůlku a následně ji i zlomil, nemohla nic dělat a jen přihlížet. Maximálně se mu to snažit vymluvit.

" No tak Harry…"

" Už dost! Když to dokáže Voldemort, tak já taky!!!," a s těmito slovy skočil.

Teprve když se nezadržitelně blížil tvrdý dopad, si s hrůzou uvědomil, jak šeredně se zmýlil.

Ten nejlepší

15. února 2008 v 19:13 | Nika
Cítil ji. Kořist Cítil její strach. Miloval ho. Hltal ho. Krmil se jím. Mlsně se olízl. Měl jí na dohled. Sledoval jak se celá střese. Záměrně to prodlužoval. Bavil se tím. Už teď z ní byl pouhý uzlíček nervů. Začal se přibližovat. Nemohla ho zahlédnout, lesní porost ho naprosto kryl. Vyčkával na nejlepší okamžik. Teď! Rozeběhl se a skočil přímo před ní. Stačil jediný pohled a dívka se sesunula k zemi. Už předtím byla nervově na zhroucení a on jen dopomohl k tomu, že se jí srdce zastavilo děsem. Jen se usmál. Další. Už 8-tisíctá. Vede nade všemi!

"Na mě nikdo nemá! Jsem ten nejlepší Smrtonoš!!!"

Koledníci

15. února 2008 v 15:18 | Nika
Byl Štědrý večer. V krbu plápolal oheň, smrkové aroma prostupovalo celým domem, rodina seděla u stolu a večeřela. Tu náhle uslyšeli nějaké hlasy. Šli otevřít. Venku stála skupinka lidí, oblečených v černém, v ruce drželi nějaké podivné nástroje ze kterých vycházelo světlo a zpívali.

" Ááá! Jsou tu koledníci. Pojďte všichni ven!" Poslouchali, objímali se a houpali se do rytmu.

"We wish you a Merry Christmas,
We wish you a Merry Christmas,
We wish you a Merry Christmas,
And a Happy New Year!"

Rodinka zatleskala. Ozvala se sborová odpověď:

" Avada Kedavra!"

" Náš pán miluje Vánoce. A kam půjdem teď rozdávat štěstí a smích?"

Souboj

14. února 2008 v 17:11 | Cait Sidhe
Tohle je moje valentýnka, kterou jse dostala od Cait. Moc moc moc děkuju! Přeji krásného Valentýna. Nika

"Harry Potter chytil zlatonku! Nebelvír vítězí!"

Zlatorudé tribuny propukly v ohlušující řev a draly se na hřiště, aby se odměnily svým hrdinům. Stříbrozelená část se s tichými nadávkami na jejich adresu odebrala k hradu. Jejich poražený tým do sprch. Vítězové s jásotem doslova utekli tamtéž před fanoušky. Po důkladné poradě šli bratři Weasleyové chystat oslavnou párty. Zbytek týmu se rychle vytrácel za nimi. Nakonec zůstal jen černovlasý chlapec. Chtěl tam zůstat věky. Daleko od Nebelvíru, fanynek a hlavně od Malfoye. Jenže venku na 100% čekala Hermiona. S povzdechem vylezl ze sprchy, osušil se a oblékl. Nemýlil se. Před šatnou stála Hermiona, ale ne sama. Právě se hádala s Draco Malfoyem.

"Vida! Šmejdka tady čeká na hvězdu Pottera! Pottere, to už se bojíš sám hradem?"

"Malfoyi přestaň jí nadávat! A co tady děláš ty? Šmíruješ mě ve sprchách?"

"To teda ne! Tohle je hnusná podpásová urážka!"

Draco vytáhl hůlku. Harry ho napodobil. Oba zapomněli na stále přítomnou Hermionu.

"Co uděláš Malfoyi? Rozdáme si to tady?"

Harrymu došel výzman té věty a nad tou představou zčervenal. Malfoy také.

"Dneska v jedenáct v astronomické věži. Bez kámošů."

"Dostav se taky sám. A teď vypadni."

"Radši sepiš závěť, Potříčku!"

Malfoy se otočil a rychlým krokem odešel. Harry učinil totéž. Hermioninu přítomnost si uvědomil, až po její otázce.

"Harry, ty tam fakt půjdeš? Víš je to Malfoy a tak…"

"Půjdu tam, Hermiono. A sám!"

Řekl to tak úsečně, že mu dala zbytek večera pokoj. Ve tři čtvrtě na jedenáct opustil pod neviditelným pláštěm společenskou místnost, kde stále trvala Weasleyovská párty. Pobertův plánek nechal v kufru, zato hůlku měl připravenou v ruce. Opatrně došel až do astronomické věže. Sundal plášť a vešel. Draco už tam čekal. Stejně jako Harry neměl hábit, ale volné kalhoty s košili od školní uniformy.

"No ne. Nebelvírská hvězdička se uráčila přijít!"

"Taky jsem zmijozelského srábka nečekal."

S výměnou oboustranného ujištění o vzájemných sympatiích začali souboj. Z počátečního volného tempa brzy přešli na ostřejší.

"Impendenta!"

Draco už Harryho kouzlo nestihl vykrýt. Prásklo s ním o stěnu. Věží se rozezněl výkřik. Harryho. Ten upustil hůlku a doběhl k ležícímu soupeři. Poklekl vedle něj.

"Panebože…Draco…no tak, prober se …já ti nechtěl ublížit!" Naklonil se nad Draca, jenomže on otevřel oči.

" Pottere," zavrčel. Chtěl Harryho odstrčit, ale všiml si jeho rozhalené košile, zrychleného dechu a samotné jeho blízkosti. Místo odstrčení uchopil svými štíhlými prsty jeho bradu a přitáhl si ho k polibku. Opatrně, jako by se bál, že chlapec ucukne, začal zkoumat ty rty. Když Harry ty své pootevřel a s tichým zasténáním Dracova jména pozval svého soupeře dál, Draco neodolal. Dotek jejich jazyků byl elektrizující. Oba chlapci se k sobě přitiskli. Harry ucítil Dracovu narůstající erekci a otřel se o ni tou svou. Pak začal pracovat na odstranění veškerého Dracova oblečení.
***
Na Nebelvírskou kolej se vrátil až k ránu. Tiše se připojil ke svým " spolunocležníkům" na cca 10 minut. Poté se probudil Neville a po něm i ostatní. Ron s Harrym galantně počkali na Hermionu, aby šli společně na snídani. Před Velkou síní potkali MalFoye a jeho dvě gorily. Harry i Draco se zatvářili velmi naštvaně. Rázným krokem k sobě zamířili.

" Malfoy!"

" Pottere!"

" Ty proradná zmijozelská kryso! Požaduji nový souboj! Dnes!"

" Nabídka přijata, Potříčku. Ale proč jsi nepřišel včera?"

" Čekal jsem tady přes hodinu!"

" Tady? Říkal jsem před Pamětní síní!"

" Říkal jsi tady!"

" Ne tam!"

" Mělo to být v astronomické věži," pípla Hermiona, " a já tam byla."

Narozeninové překvapení

13. února 2008 v 15:45 | Nika
Harry seděl na své posteli. Minuty zbývající do jeho sedmnáctých narozenin velmi pomalu ubývaly. Tu se najednou celý pokoj ztratil v mlze. " Co se to děje?" Harry mhouřil oči. Teď mu byly i brýle k ničemu. Před ním se začala rýsovat postava. "Voldemort! Co chceš? Přišel jsi mě zabít?!" Lord Voldemort jen zakroutil hlavou, což rozhoupalo pestrobarevnou čepičku, která se vyjímala na jeho plešaté hlavě a v rukou držel malý balík. " To ne! Ehm víš já mám dneska taky čirou náhodou narozeniny. Neoslavil bys je se mnou?," vrhl na něj prosebný pohled. Harrymu se těch psích očí zželelo a souhlasil.
Po hodině a 5 láhvích Ohnivé whisky……
"Voldíkůůůůůůůů," volal Harry a přitom všude rozhazoval lesklé flitry a cpal se posledními zbytky dortíku, který se původně ukrýval v tom záhadné balíčku. "No Harry?"
"Víš, že jsi docela fajn….." Na pár hodin se stali přáteli a jejich vzájemnou nevrařivost hodili prozatím za hlavu.
K poledni……….
Harry s námahou otevřel oči. "Co se to tu dělo?," díval se na bordel, který byl opravdu všude okolo. " Na kom to ležím?," zvedl hlavu a spatřil Voldyho šokovanou tvář.
" Uáááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááá!!!!!!!!!!!!!"

Zatracený Potter

12. února 2008 v 21:18 | Cait Sidhe
Lehký slash ...
pár: SS/HP (překvapivě )
"Protože jsme v posledních letech přijali velké množství studentů z nekouzelnických rodin, rozhodl jsem se zavést více mudlovských svátků …" Ano, jak nevinně zněla Brumbálova slova při zahajování školního roku. Teď už to tak profesorovi lektvarů nepřipadalo. Právě týral druhé ročníky, které si tichounce špitaly cosi o Mikulášovi, čertech a andělech. Jestli mu něco takového vtrhne do hodiny a naruší tu úžasnou atmosféru klidu, kázně, strachu … Někdo zaťukal na dveře. Snape ani nestihl říct dále. Dveře se rozlétly, vtrhlo několik čertů řinčících řetězy, řvoucích z plných plic. Za nimi vstoupil převlečený Brumbál coby Mikuláš. Poslední vešli andělé. Snapea dokázalo vyvést s míry máloco. Ale tohle … měl krásná bílá křídla, volné bílé kalhoty, tričko, přesně kopírující jeho hrudník … Blonďatý Malfoy vedle něj vypadal jako skutečný něžný andílek. Jenže on byl úplně jako anděl … s božským tělem … do háje prober se! Přikázal si Sevie. Je to přece Potter! Brumbál právě z žáků mámil básničky, za které dostávali bonbony. Snapeovi pohled neustále sklouzával k černovlasému andělovi. Pokusil se pozorovat rozjívené čerty. To se neukázalo jako dobrý nápad. Poznal zmalovanou Grangerovou a rázem se mu udělalo nevolno. Potter najednou proběhl okolo něj. Ucítil jeho vůni. Slastně přivřel oči. Mírně se mu zamotala hlava. Nechal se ovládnout svou fantazií … Potter objímající ho … Potter sundávající mu kalhoty … Potter líbající každý kousek jeho těla … Potter na čtyřech vystrkující na něj ten svůj neslušně krásný zadek … Prober se! Přestal snít právě ve chvíli, kdy Brumbál opouštěl učebnu, žena před sebou čerty. Andělé ještě hodili několik hrstí bonbonů mezi studenty, pak také prošli dveřmi učebny. Snape si dovolil poslední pohled na jeho pevná zadek. Zvuk zavírajících se dveří. Ozvala se rána. Výbuch. Bonbon od andělů zareagoval s lektvarem. Automaticky seřval provinilce, uklidil lektvar. Zatracený Potter! Příště ho ohnu přes katedru a …

Comfort

12. února 2008 v 20:40 | Cait Sidhe |  Ony
Nemá to moc děj ... přemýšlela jsem, že napíšu i pokračování, ale nějak mi došla inspirace. Tak se podívejte na svět Harryho Pottera z jiného úhlu pohledu.
"Ginny?"
Nic.
"Ginny?"
Nic. Kouká z okna a má nepřítomný pohled.
"Ginny!"
"Co je?!" No, sry, že ruším.
"Já jen … promiň, že tě ruším, já jsem nechtěla … "
"Myslela jsem na něj, víš. Na ty jeho nádherné oči! Chtělas něco, Com?"
"Mohla by jsi mi prosím půjčit sovu? Potřebovala bych něco poslat."
"Hm, si jí puč. Co je s tou tvou?"
"Včera jsem jí našla hrozně zraněnou. Do rána umřela."
"Mi mrzí." Určitě. Ale díky bohu za tu sovu. Do sovince se mi fakt nechce.
"Víš, že má krásné oči? A ty vlasy … !" Bože! Nemohla by ta holka aspoň občas přemýšlet? Nebo nemohla by mít někdy v hlavě něco, co se netýká Harryho Pottera?! Vždyť to poslouchám už přes tři roky! Tři roky s Ginny Weasleyovou sdílet ložnici znamená přátelit se s ní. Poslouchat všechny její nápady, problémy. A podle ní ještě něco.
"Jo Com? Jak jsi na tom s tím úkolem?"
"Hotový. Má 43 řádek."
"Připiš tam ještě něco … říkal 40 až 50 tak ať mám hezkou známku."
"Jistě, jak si přeješ, Ginny." Dělat její domácí úkoly, na které nemá náladu. Což jsou téměř všechny. Někdy mě zajímá jestli se se mnou kamarádí jen proto, že díky mně má skvělé známky. Jistě, v prváku jsem byla celá šťastná, že pro ní můžu něco udělat. Byla jsem tak pitomá, že to ani možný není. Byla jsem sama, všichni byli svině. Smáli se mi. Co jim přišla tak strašně k smíchu? Moje jméno? Můj vzhled? Jsem albína a jmenuji se Comfort. Byla jsem tak snadný terč. Pak přišla Ginny. Ginny s jejím velkým bráchou a slavným Harry Potterem. Vzala mě " pod svá ochranná křídla". Ostatní dali pokoj. A ze mě se stala ta nenápadná dívka, co je Ginny hned po ruce. Potter a spol. na mě brzo zapomněli. Podle Ginny jsem se nezměnila. Pořád ta zakřiknutá, ošklivá holka, co by bez ní byla nula. Jsem dobrá herečka, když chci. A já chci. Musím jí udělat ten úkol. Pak ještě svůj. Ale nejdřív ten dopis. Beru z kufru čistý pergamen, lahvičku inkoustu a pero.
Zdravím.
Klid, jsem to já, ale mám půjčenou sovu od té zrzavé megery. Mou Sue někdo včera proklel. Nepřežila to. Až přijdu na to, kterej hajzl … nemohl bys mi poradit nějakou bolestivou kletbu? Možná vymyslím i nějakou svojí, tak jsem naštvaná. No k něčemu optimističtějšímu. Jak se máš? Co nového od prázdnin? Škola začala před pár dny a hned máme hafec úkolů. Už mě celkem unavuje psát je všechny i za tu megeru. Zvlášť ty dlouhý pojednání pro Snapea. Zrovna teď musím jedno( vlastně dvě) napsat. Ještě se psychicky připravit na ropuchu. Na obranu máme novou profesorku. Možná jí znáš, napsala toho hodně o vybíjení kříženců( což velmi podporuje) jmenuje se Dolores Umbrigenová. Je blbá na kvadrát. Nebo spíš ještě víc. Musím končit. Měj se.
Přivážu sově dopis k noze a vystrčím jí z okna. A teď drahé pojednání pro toho parchanta. To se totiž slušněji říct nedá. Jak se dá o blábolícím dryáku napsat 50 řádek? A ještě ke všemu dvakrát?! Jednou tu Ginny omlátím o hlavu. Oprava, Snapeovi. Oprava dvě, Brumálovi. Nebo klidně i Potterovi, nebo Malfoyovi, nebo Grangerový!!! Prostě někomu! Vida, když se vztekám, tak mám nával inspirace. Jedno pojednání hotové. A co by mě dokázalo naštvat na to druhé?!
"Comfort! Comfort!" Bože! Já myslela , že by dneska mohla být tak hodná a zůstat v té společenské místnosti?! Nebo jít někam s Pottříkem a spol.?!
"Comfort!" Konečně vešla do ložnice. Ať si ostatní nemyslí, já ten smích a jejich vtipné napodobování mého jména slyším až moc dobře.
"Jdeme ven. K jezeru." Co kdybys někdy řekla: Nechceš jít ven? No, zaběhlé věci netřeba měnit. Ukládám pergameny s perem zpátky do kufru. Ale Ginny si ještě musí vyzkoušet šatečky! No přece nepůjde ven v jeansech, že? Jedny, druhý … Bože, že bychom taky šli?
"Tak, kde se flákáš, Com?"
"Promiň, Ginny, už jdu." Nesnáším ten její povýšený pohled " no proto". To už jí nestojím ani za ta dvě slova?
"Com, víš, kdo tam bude?" Ne, že by chtěla znát můj názor, ale musí mi přeci oznámit, že tam bude naprosto nečekaně Harry Potter.
"No nevíš, že ano. Bude tam Harry! Asi i Ron a Hermiona, ale ty si s nimi ráda popovídáš, že ano?" Víš, že se mi ani nechce? Musím si napsat úkoly, protože doteď jsem psala ty tvoje.
"Jistě, Ginny. S tvým bratrem se hezky povídá a Hermiona je úžasná čarodějka, je moc šikovná."
"Určitě šikovnější než ty." Bože, co je na tom tak k smíchu? Ale ona je možná už hysterická z toho, že uvidí Pottera.
"Rone! Harry! Hermiono!" Tři postavy polehávající u jezera (proč ne, máme teplé září) vypadají nadšeně naší přítomností. Nebo spíš její.
"Ahoj, Ginny." A ona jde z toho jeho úžasného úsměvu do kolen.
"Ahoj." No Grangerová se aspoň tváří rozumně.
"Čau ségra!" A já jsem vzduch?
"A jak se máš? Trochu nezvyk po prázdninách, viď?" Aha, jsem. Poslouchám tu jejich zdvořilostní debatu a čekám na svůj okamžik. Až Ginny s Harrym nečekaně odejdou na procházku, tak já začnu nový hovor. No pro ty dva se spíš zhmotním.
"Ginny, nešla by ses projít? Mion, Rone, omluvíte nás?" Hurá, už jsme si myslela, že tu umřu nudou. Což mě čeká za cca dvě minuty.
"V pořádku, my tu počkáme."
"Comfort, " při vyslovení mého jména se po mě otočili, říkám, jako kdybych tu nestála celou dobu," počkáš tady také? Prosím dejte na ní pozor. Ona je občas trochu nešikovná." Zabít jí, to by bylo málo.
"Jistě." Ještě se všichni tři společně díváme na odcházející dvojici.
"Ehm, a jak se vlastně máš, C … Comfort?" Jsem mile překvapena. Zaprvé, Grangerová začala mluvit. Na mě. Zadruhé, pamatuje si moje jméno. Potlesk!
"Dobře. A t … vy?" Jí zase evidentně překvapilo, že umím mluvit. A proč na mě ten zrzek pořád civí?! Bože dyť mě vídá už 3 roky!
"Já taky dobře."
"Já skvěle. Hele, ty … no ty jsi …"
" Albína." Projevila se má dobrá duše, radši jsem mu napověděla. Pohled na rudnoucí Hermionu mi nedělal (lžu dělal a moc) dobře. Asi trpím komplexem, když jsme jí zachránila z, pro ní, trapné situace.
"Jistě, Rone, ty si jí nepamatuješ?" To se ví, že ne a ty nedělej, že ano.
"N…(Grangerová se na něj podívala vážně varovně) ano. Ty jsi Ginnina kamarádka." Nepovídej.
"A …" A došly nám témata hovoru?
"A jak se ti po prázdninách líbí ve škole?" Já žasnu. V té Grangerové něco bude.
"Trošku nezvyk. Přes prázdniny jsem byla s rodiči. A co vy?"
"Tys byla celé prázdniny s rodiči? Ježíš, jak jsi to mohla vydržet?" Taky by mě to zajímalo.
"Rone! Promiň, on tě nechtěl urazit."
"To je v pořádku."
"Já jsem byla taky s rodiči. Ale na konci prázdnin s Ronem, Harrym a Ginny na Ú… ehm, v Doupěti." Na Ústředí, proč to nepřiznáš?
"Ginny říkala, že to bylo hezké." Opatrné pohledy. Co mi asi všechno řekla?
"No, užili jsme si spoustu legrace."
"Vím. Víte … ona Ginny o tom mluví pořád. Že byla s Harrym a tak."
"Harry o ní taky. Asi jsou si sympatičtí." Grangerová, já nejsem malé dítě! Ty doufám taky ne. Tak proč nepřiznáš, že on po ní jede a ona je z něj úplně mimo?
"Kam myslíte, že šli?" A kdy se asi vrátí? Nebo spíš a co dělají? Tak jsi to chtěl říct, Weasley?
"Na procházku, Rone. Mají si o čem povídat. Máš už hotové úkoly?"
"Ne. Nějak jsem to nestihl." Vidíš, tvoje sestra už ano.
"Tak to by sis měl pospíšit! A co ty, Comfort?"
"Já ještě také ne." Upřený pohled do země, lehký ruměnec v tvářích. Musím se přece stydět před velkou šprtkou Grangerovou, která už je má všechny od včerejška.
"Myslím, že by jim nevadilo, kdybychom jim tu nechali vzkaz a šli si dělat úkoly. Co vy na to?" Že ti to trochu ztížím.
"Ale Ginny říkala …"
"Comfort, všechno, co říká Ginny, není evangelium. Můžeš jít, ona to pochopí. Jste přece kamarádky." Tak fajn. Když si to myslíš, no, já ti vymlouvat nebudu.
"Tak ahoj, Comfort. Zase někdy ahoj." Třeba zítra na snídani, až budete dělat, že neexistuji?
"Ahoj." Nabírám zpátky směr hrad. Velmi rychlým tempem, protože už je šero. To by se nám megera mohla brzo vrátit. A já chci stihnout ještě nějaký ten úkol. Že já se na to nevykašlu. Jsem zvědavá, jak přežiji celý školní rok. Snad v pohodě, vždyť i ten loňský jsem se přetvařovala. A když jsem zvládla věrně fandit Harry Potterovi při turnaji, tak už asi zvládnu všechno.
"Heslo?" Brr hnusnej hlas tý starý rašple mě upozorní na to, že už na ní asi pár minut zírám a nemám se k vyslovení hesla, abych se dostala dovnitř.
"Mimbulus mimbletonia." Vejdu a ihned zamířím do ložnic. Nesnáším Buclatou dámu. Ta se bude divit, až mě jednou naštve tak, že jí upravím fasádu ještě lépe než předloni Sirius Black. To je snad jediný, o kom když Ginny mluví, neumírám. Je to vlastně chudák. Jistě, jsem velmi dobře informovaná. To by to nebyla Ginny. Jestli má Řád nějakou slabinu, tak jsou to tyhle děti, co vyžvaněj všechno, včetně toho co nevědí. No a když se výjimečně zarazí, tak je velmi snadné se podívat, jak to bylo. Ginny je jediná na kom si troufnu zkusit nitrozpyt, protože jsem se ho učila pouze teoreticky. Ale takhle mám aspoň nějaký cvik. Už poznám základy nitrobrany, někdo se to totiž té megeře pokusil v druhém ročníku vysvětlit. Jo, kdyby se v prvním nespřátelila se vzpomínkou Lorda Voldemorta neměla by ani to. Skromně odhaduji, že je na tom i s tím minimem lépe než Potter a spol. Do háje, už zase přemýšlím, než abych dělala ty úkoly! Takhle budu mít problémy hned na začátku roku. Fajn. Snape má přednost. Ne, lektvary mají přednost, on jen proto, že je v nich vážně mistrem. A proto, že je učí. Takže Blábolící dryák …

Kříženec

12. února 2008 v 20:29 | Cait Sidhe
Ztichlým klášterem se rozezněl zvon doprovázený ženským hlasem: "Klášter napaden! Sestry utečte! Klášter napaden!"
"Avada Kedavra," ozval se tišší hlas.
"Avery, vem nějaké hezké do haly. Sežeň večeři. Zůstaneme tu od rána." Druhý muž se otočil a po schodech sešel z věže.
****
"Matko představená! Matko představená!" na dveře cely zoufale bušily čísi pěsti. Když se dveře otevřeli, ozval se úlevný vzdech.
"Rychle matko představená! Napadli nás klášter! Jsou jako On! Musíme utéci!" Žena se pokřižovala, uchopila starší za ruku a táhla pryč. Pamatovala si, co se stalo. Tenkrát, když před pěti lety přišel muž s jedenáctiletou dívkou, měla krátké vlasy, zděšený výraz ve tváři. Nařídil jim, aby pro ni vymezily jednu místnost. Uvedly ho do sklepení. Zavřel ji tam. Pak dlouho čaroval. Dívka vevnitř naříkala. Plakala. Prosila. Některé sestry se pokusily ho odstrčit. Všechny zabil. Pak přikázal, aby ji okénkem dávaly jídlo,ale nikdy se nesnažili otevřít. A zmizel stejně rychle jako přišel. Obě ženy přidaly do kroku.
***
"Snape! Pojď sem!"
"Co chceš Luciusi?"
"Tyhle dveře nejdou otevřít. Jsou na nich ochranná kouzla. Chci abys mi zjistil, proč někdo začaroval dveře v mudlovskym klášteře." Snape si prohlédl dveře na konci chodby.
"Bude to trvat."
"Do rána času dost." Lucius Malfoy pohodil svými platinově blond vlasy a odešel. Severus Snape zůstal sám se zamčenými dveřmi. Nijak mu to nevadilo. Znásilňování a mučení jeptišek pro něj nesplňovalo představu příjemně stráveného večera. Ale co by od života špeha či zrádce chtěl. Zkoušel různá zaklínadla. Ale ten, kdo je začaroval, vážně nestál o to, aby byly otevřeny.
"U Merlina, která svině!" Vztekle kopl do dveří. Malé okénko v nich se otevřelo. A on spatřil dvě tmavé oči v pohledném obličeji, přes které spadalo několik pramenů zvláštní šedo-černé barvy.
"Co chcete?" Ta slova vyla vyštěknuta s opovržením.
"Otevřít ty dveře." Zavrčel v naprosto stejném duchu. Zjistil, že se mu povedlo obličej překvapit. Na chvilku. Pak se objevil lhostejný výraz.
"Tak byste mohl hnout kostrou. Jsem tu už dost dlouho." Okénko se zavřelo. Opovržení a trpkost. Myslel si, že je emočně prázdný. Potom, co zabil tolik lidí. Ale ten hlas ho naplnil nenávistnými pocity, které ale nebyly jeho. Zapojil nitrobranu.
"Už to máš?"
"Chtěl jsem pro tebe zavolat. Poslední zaklínadlo a můžeme vejít. Ale být tebou si dám pozor. Bylo to velmi dobře zamčené."
"Snape … velím tady já." Malfoy na něj opovržlivě pohlédl. Mávl hůlkou. Z dveří byla hromádka třísek. Oba vešli dovnitř. Byla to prostá cela, jakých byl plný celý klášter. Vlastně nebyla. Zdi byly pomalovány pro něj neznámými ornamenty. V jednom rohu stál sloupec tlustých knih. Vedle něj křeslo. V křesle dívka. Snape poznal její obličej. Nechoulila se. Seděla zpříma, hlavu vztyčenou.
"Co chcete?" Zopakovala svou otázku, kterou prve položila Snapeovi.
"Takhle se mnou nemluv ty špíno! Kdo jsi? Zavřel tě sem někdo čistokrevný, protože jsi moták?" Malfoy neskrýval opovržení ve svém hlase. Snape nepochyboval, že by udělal i s vlastním synem. Když dívka nasadila pohrdavý výraz vytáhl Malfoy hůlku.
"Crucio!" Světelný paprsek se kousek od dívky rozplynul. Pro Malfoye. Snape jako ve zpomaleném filmu ucítil její magii, spatřil ten lehký pohyb rukou a rozpustilý úsměv dítěte, kterému se povedla jen teoreticky naučená věc, který se na jejím obličeji na chvíli objevil. Uvědomil si, že jí není ani osmnáct.
"Nesnažte se to pochopit. Na to není váš aristokratický," to slovo vyplivla s obrovskou nenávistí," mozek vybudovaný. Myslela jsem si, že jste chtěl hovořit. Na tento styl hovoru já ale nemám čas. Tolik jsem ho ztratila …" Poslední větu zašeptala sama k sobě. Vypadala, že se zamyslela. Náhle pohodila hlavou.
"Vám," podívala se na Snapea," děkuji. Za ty dveře. Jste mocný, já to cítím. Sbohem." Vstala.
"Neodejdete! Tohle nahlásím svému Pánovi!"
"Odejdu. Ty mě teď už nedokážeš zastavit. Ani Brumbál už by to nedokázal." Snapea napadla absurdní myšlenka. Přesto ji vyslovil nahlas.
"To Brumbál vás sem umístil?"
"Kdo jiný. Protože dostal strach. Strach, co všechno bych mohla udělat." Mluvila tiše, ale oba ji slyšeli. Nevraživě se podívala na Malfoye.
"Ten hajzl mě tu zavřel, když přišel nato, že se mu jeho kříženecký pokus vymkl z rukou." Zvýšila hlas.
"Potom, co ta svině donutila 3 generace mých předků pářit se jako králíky!" Křičela.
"Aby smíchal tu nejčistší, nejstarší krev a magii!" Další pohyb ruky. Malfoy se zhroutil v křečích na zem.
"A stvořil mě. Vychoval. Zradil. Uvěznil." Hněv a bolest. Místnost se trochu chvěla. Snape se ponořil do své nitrobrany. Pak to ustalo. Otevřel oči. Byl sám s polomrtvým Malfoyem v cele s pomalovanými zdmi.

Ach, ty Vánoce

10. února 2008 v 14:32 | Nika
Nastal ten kouzelný čas Vánoc. Od sněhu se odrážela barevná světýlka, nakupovaly se dárky, vonělo cukroví a všem hrál na tváři úsměv. Teda až na jednoho. Lord Voldemort seděl osamocen ve svém křesle. Neměl rodinu ani přátele. Jeho věrní byli se svými rodinami. Neměl prostě nikoho, kdo by mu dal dárek, ani koho by on sám obdaroval. Pomyslel jen na Pottera, ale toho musel jakožto svého úhlavního nepřítele zamítnout.

Tu ho najednou napadl ďábelský plán: " Žádný Santa Claus, žádné Vánoce".

Dnes přišel svět o jednoho muže. Druhý s úsměvem kráčel po krví nasáklém sněhu. Zamířil domů.

( Kulomet odhodil už dávno.)

Nedělej ukvapené závěry

10. února 2008 v 13:55 | Nika

Konečně přijel. Miloval Ho už dlouho. Také kvůli Němu na sobě dost zapracoval. Už nebyl ten malý, obtloustlý a musel si přiznat i přihlouplý …….ne to byla minulost. Přes rok vytáhl, z mužněl a k překvapení všech i zmoudřel. Chtěl Ho překvapit. Doufal, že až se na něj podívá, uvidí jak se změnil, tak možná… mohl by se mu zalíbit. Uslyšel otvírání dveří, srdce mu poskočilo. Byl ještě hezčí než před rokem, když odjel do té své školy. Měl co dělat, aby se udržel na nohou. Podíval se jeho směrem a on se topil v těch nádherných očích. Trvalo to jen vteřinku. Pozvedl obočí a poté uhl pohledem. Bez jediného slova se vydal do svého pokoje.
Zesmutněl. Tak dlouho na něj čekal a On si ho nevšímal. Prostě nic. No, ale nebyl všem dnům konec. Když už se den chýlil ke konci, rozhodl se. Půjde za ním a vše mu řekne. Pomalu našlapoval a tichounce otevřel dveře. On ležel na své posteli a očividně již spal. Váhal… měl Ho vzbudit? Kochal se pohledem na Něj. Jak roztomile vypadal, když spal. Už se k němu pomalu přibližoval, když v tom se z Jeho úst ozvalo jméno neznámého chlapce. Nééééééé. Jeho srdce se roztříštilo na nejmenší částečky. V tu chvíli ztratil svou duši a prázdnotu naplnil nehynoucí hněv. Rozběhl se do svého pokoje. Bylo mu jedno, že by ho mohl někdo slyšet a zabouchl za sebou dveře. Se vzlyky se zhroutil na postel.
" Nenávidím tě Harry Pottere! Nenávidím!"

Harryho probudil ze sna nějaký hluk. Otočil se na druhý bok. Už zase ho trápily sny o Siriusovi. Jeho zesnulém kmotrovi.

Jak z pohádky

10. února 2008 v 13:08 | Niki

Lehounký slash ...

pár : HP/ ... to je překvápko ( možná AF :D ne, dělám si srandu )



"Longbottome!!! Vy jste ten největší antitalent na lektvary za celá staletí! Já Vás…". Co s ním udělá, však už neřekl. Přerušilo ho tupý dopad těla na zem. Potter, který byl zasažen plnou dávkou Nevillova lektvaru, ležel nehnutě na podlaze.

" Co jste to u Merlina namíchal vlastně za patlaninu?" Snape přistoupil ke kotlíku a přičichl si k tekutině.

" LONGBOTTOME!!! Vy jste svou tupostí, výměnou a obměnou cca 15 ingrediencí a 23 postupů namícha Sněhurčin spánek!"

Hermiona zalapalo po dechu. " Pane profesore, ale to znamená, že… Harryho zachrání jen…jen…."

Snape jí spražil ledovým pohledem. " Správně Grangerová. Pottera teď zachrání jen polibek z pravé lásky."

Harryho tělo bylo na Brumbálův příkaz umístěno do Velké síně, kde spočívalo na vyvýšeném lůžku. Teď mohl každý zkusit své štěstí a polibkem probudit slavného Harryho Pottera. Všechny dívky hned utvořily zástup a snažily se naplnit svůj sen. Profesor Snape vše jen znechuceně sledoval ze svého místa.
Nastala noc a Harry stále bloudil ve snách. Studenti byli posláni do svých kolejí a posmutnělý Brumbál se vydal do své pracovny.

Odbyla druhá hodina ranní. Nikde nikdo. A právě toho využila jedna osoba. Pomalu jako duch se plížila hradem a nikým nepozorována tichounce otevřela dveře Velké síně. Přistoupila k lůžku a zasněně pozorovala spícího chlapce. Měsíšní světlo dopadalo na jeho tvář a on vypadal tak kouzelně. Věděla, že asi nic nezmůže, avšak aspoň letmý dotyk naplní jeho srdce blažeností. Jemně se dotkla chlapcových úst. Ještě se však nehodlala vzdát toho okamžiku a pomalu líbala ty rty. Tu se tělo pod ním pohnulo a chlapec začal opětovat polibky. Postava se odtrhla od Harryho a s šokem sledovala, jak chlapec otvírá oči.

" Pane profesore?! Co jste to dělal?"

Snape mu nasupeně osvětil: "Zachraňoval Vás Pottere! Tak teď jste již v pořádku, tak nevidím důvod, abych zde dále setrvával." Otočil se a kvapně odešel.

Harry se vydal do Nebelvírské koleje. Sedl si na pohovku před krbem o událostech toho rána. Ani nevěděl jak, usnul. Probudil ho křik a silné objetí.

" Dusím se!" Hermiona trochu povolila stisk a neustále jásala radostí.

" Kdo tě probudil?…" Harry se už nadechoval, naštěstí však Hermiona pokračovala. "… Víš musel to bát polibek z čisté lásky. Tak kdo to byl???" Harry byl rád, že ho Miona přerušila.

" Emmm … mno… víš….. já vlastně nevím. Když jsem se probudil, tak už tam nikdo nebyl." Nerad lhal své nejlepší kamarídce, ale nemohl jí prostě říct pravdu. Nejspíš by to s ní seklo. Sám Harry teď rozdýchával informace, co mu právě sdělila. Opravdu ho Seví má rád? Harrymu poskočilo srdce. Musel za ním.

" Harry kam jdeš?"

" Eeee .. já jsem si dole něco zapomněl.", a rychle vystřelil z místnosti.

"Ťuk ťuk" Kdo to zas otravuje! Snape otevřel dveře.

" Pottere! Co potřebujete tak důležitého, že to nemůže počkat?"

" Potřebuji zachránit." A vrhl se na zaskočeného Sevíka.

Věci většinou nedopadnou tak, jak si přeješ

10. února 2008 v 11:36 | Nika


Lord Voldemort seděl u stolu a snídal. Dával si svůj oblíbený hemenex s pomerančovým džusem. Vše byly samozřejmě Bio potraviny, protože Voldemort byl zastánce zdravé stravy. Položil sklenici s oranžovou tekutinou na podložku a uchopil Denního věštce. Nasadil si brýle a pohlédl na titulní stranu. Cože?!!!!!!!! To snad ne!!! Titulek hlásal: "Harry Potter skonal." Kterej hajzl ho zabil! Voldemort byl opravdu vytočený. Měl sem ho přece zabít já! Hledal jméno toho pachatele. Chtěl se pomstít tomu, kdo mu tak prachsprostě sebral výhradní právo zabít toho spratka…. Čtěte dále na str. 4…. Voldemort nalistoval požadovanou stranu a hltal informace.

" Dnešek je pro všechny velice smutným dnem. Dnes zemřel Harry Potter, Vyvolený a záchrana kouzelnického světa na následky vážného poranění hlavy. Svědci vypověděli, že viděli Harryho uklouznout na šlupce od banánu. Mnozí ekologové měli tedy pravdu. Odpadky nás zavedli k záhubě…"

Voldemort se v slzách schoulil pod stůl. " Pomsta je má Chiquito!!!!!!!!!!!!!



Opožděné upozornění ...

9. února 2008 v 8:01 | Cait Sidhe |  Tagesbuch
Eh ... mám menší zákaz kompíku ... takže ... takže se snažim sem stejně chodit co nejčastěji to jde. No, doufám, že vám nechybím, že Niki mi konečně pošle další drablíky(nebo je sem sama dá), atd ... přeji hezký den!

Poválečné šílenství

9. února 2008 v 7:53 | Cait Sidhe
Pacient 03 si nalil vodu do sklenky, usadil se ke stolku a vzal do rukou Denního věstce.

"Harry Potter nevydržel válečné napětí a po pádu Pána Zla se zjistilo jeho dlouho utajované šílenství!"

Usmál se. Jistě tohle bylo očekávané. Ministerstvo si nechtělo ničit poválečnou image, takže každého, kdo věděl a neváhal mluvit o jeho absolutním selháním ve válce, tiše uklidili ke sv. Mungovi. Pacient 03 se zamyslel. Mají je zítra přestěhovat na venkov, kde spolu budou moci komunikovat, tady narušují normální chod nemocnice, resp. zabírají volné jednolůžkové pokoje. Bůh ví kolik už jich tu je. Povedlo se mu zahlédnou Lupina, Moodyho a Blacka. Zítra. Koho asi ještě uvidí?