Leden 2008

Dokončené věci oddálené

29. ledna 2008 v 18:23 | Nika
Harry se procházel po spletitých uličkách Kvikálkova. Pomalu se stmívalo a Harry si uvědomil, že je čas jít domů. Tu však za sebou uslyšel něčí hlas.
"Ťik ťak, ťik ťak." Otočil se a vytáhl svou hůlku. Blížila se k němu postava v černém plášti.
"Přišla jsem si pro tebe." Harry se vyděsil. Smrtijed!
Instinktivně zareagoval : "Mdloby na tebe."
Kýžený okamžik se však nedostavil. Kouzlo se metr od té postavy prostě rozplynulo. Zkusil to ještě jednou.
Přece se jen tak nevzdá: "Bombarda!"
Nic. Harry začal být velice nervózní.
"Mě nezastavíš, Harry. To, že jsem ztratila listinu s tvým jménem neznamená, že jsem na tebe zapomněla. Já nezapomínám. Ten pergamen jsem již našla. Nastal čas Harry. Přišla jsem si pro tebe."
"Cože? Ty jsi…..? Ale to nejde…..já ještě nemůžu….vždyť…..ta věštba….," Harry se snažil uklidnit svou mysl.
"Mě je jedno jaké máš důvody k setrvání zde. Tvůj čas nastal už dávno. Měl bys být vděčen za ten čas, cos tu byl navíc. Teď jdeme."
"Ale… ale já přece musím zabít Voldemorta!" hájil se.
"Dost řečí. Smrti nikdo neuteče Harry! Ťik ťak."

Nabídka

29. ledna 2008 v 18:22 | Nika
Lord Voldemort se již rozhodl, že tu chátru mudlů zabije. Ten tajný recept na Kofolu získal díky jednomu cruciatu. Takže mudlové už mu byli k ničemu. Právě se předním plazil jeden z nich a čekal na smrt. Pozvedl hůlku, ale avadu již nestihl říct. Byl přerušen tím prašivým psem před sebou. Ten nějak vycítil, že se blíží jeho konec a chtěl se zuby nehty zachránit.
"Mám něco co by se ti velice hodilo," zkusil své štěstí. Lord Voldemort se rozesmál. Nebylo to nic pěkného, Smrtijedi byli rádi, že se moc často nesměje.
"Ty my chceš říct, že takováhle lůza jako ty, mudlovský šmejde, mi něco může nabídnout. Měl bys být poctěn, že s tebou vůbec mluvím!" Voldemort byl rozzlobený. Avšak zvědavost ho přiměla zatím nezabít toho opovážlivce.
"Co je ta věc, co postrádám a podle tebe bych jí mohl využít a vyměnit ji za ty Vaše mizerné životy??!"
Z mudlových úst vyšla dvě slova: "Plastická operace."

Nový začátek

29. ledna 2008 v 18:17 | Nika
Proč jen to muselo takhle skončit? Proč???!!! Harry byl zoufalý a chyběl mu jen krůček k šílenství. Válka byla ukončena rozhodující bitvou. Harry zvítězil. Ovšem nebyl nikdo s kým by se o tuto skutečnost podělil. Jeho vzlykající tělo leželo uprostřed bitevního pole a všude kolem něj na zpustošené zemi tlela mrtvá těla jeho přátel a nenáviděných protivníků. Nikdo až na Vyvoleného nepřežil. Nikdo! Ani zvířata či rostliny. Uvolněná magie z bitvy zabila vše živé. Je snad toto vítězství? Harry už neměl žádné slzy k pláči. Na jeho vyčerpané tváři se objevil nepatrný úsměv. Cítil, že se konečně blíží i jeho konec. Opravdu to měl být i konec kouzelnického světa? Poslední co Vyvolený spatřil, než navždy zavřel své oči, bylo pár zelených lístků nesměle vykukující zpod spálené země. Nový začátek … Nezbývá než doufat, že bude prožívat lepší časy.

Vítězství

29. ledna 2008 v 18:15 | Nika
nešek měl rozhodnout. Nastala ta dlouho očekávaná závěrečná bitva. Všichni byli nervózní. Pradávní rivalové dobro a zlo měli změřit své síly. Na jedné straně Lord Voldemort a na straně druhé Vyvolený - chlapec, který přežil. Rozpoutalo se hotové peklo. Všichni se dali do boje s obrovskou vervou, protože jim šlo o všechno.
"Vzdej to Pottere. Nemáš proti mně žádnou šanci. Tu Vaši směšnou armádu pobijí mí věrní jako škodnou a tebe zabiju já sám tak snadno jako ten odporný hmyz." Harry vzdorovitě vystrčil bradu.
"Naděje umírá poslední, Tome!" Lord Voldemort se jen pousmál. Pozvedl svou hůlku.
"Tak v tom případě ta Vaše naděje právě teď zemřela. Avada Kedavra." A chlapcovo mrtvé tělo se sesunulo na zem.

Výhružka

29. ledna 2008 v 18:11 | Nika
Niki je nemocná, chudášek malá, a nějak se nudila a napsala pár krátkých drablíků. Doufala, že budu tak strašně hodná a dám je sem, tak je tu máte mít. Tohle je první z nich.
Stála v zástupu prvňáků ve Velké síni a čekala až profesorka McGonagallová přečte její jméno, aby si mohla sednout na stoličku a být zařazena Moudrým kloboukem do jedné z Bradavických kolejí. Čím víc se blížila ona chvíle, byla nervóznější. V hlavě si neustále promítala rozhovor s otcem:
"Doufám, že budeš naší rodině dělat čest. Nepřipouštím žádné chyby, to snad už víš. Očekávám od tebe ty nejlepší výsledky. Naše rodina patří k nejstarším a nejčistokrevnějším rodinám světa. A je ti doufám jasné, že nastoupíš do Zmijozelu. Teď mě pořádně poslouchej. Pokud se tak nestane, tak už nebudeš má dcera a v tom případě tě vlastnoručně zabiju. Nedopustím, aby se nějaký póvl honosil naším jménem!"
"O´Teleyová Alexandra." Trhla sebou. Tak ta chvíle přišla. Bála se, ale věděla, že tím musí projít a tak vykročila směrem ke stoličce. Vydala se vstříc svému osudu.

Profesor matematiky

28. ledna 2008 v 17:42 | Cait Sidhe
Ráda bych věnovala svému učiteli matematiky MTS neboli ZKUTR, protže jeho páteční hodina mě znudila natolik, že jsem tenhle příběh napsala.
Ještě se omlouvám a dopředu upozorňuji - do příkladu mi nejde napsat zlomková čára, kde má být snad pochopíte.
Profesor mávl hůlkou a na tabuli se objevil vcelku hnusný příklad. Zlomyslně se ušklíbl. Přidal ještě dva.
"Máte 15 minut."
"Proč se takové pitomosti vůbec učíme?" Zasténal spíše pro sebe zrzavý chlapec v první lavici.
"Protože podle průzkumů ministerstva nejste schopni se volně pohybovat a uchytit se v mudlovském světě, pane Weasley. Chybí vám klasické vzdělání." Zavrčel na něj ledově profesor. Osobně z toho také nebyl zrovna nadšen. Tolik let se to na kouzelnických školách neučilo, ale teď to ministerstvo nařídí! Kouzelníku ochotných a schopných učit tyhle předměty je mizivě málo. A jelikož Brumbál ví, že on dálkově vystudoval i mudlovskou vysokou školu, musí učit. A zrovna středoškolskou matematiku. Ne, to je velmi nadnesený pojem, vždyť téměř všichni tihle pitomci, a ti jeho čistokrevní obzvlášť, nemají nejmenší potuchy o takových primitivnostech jako jsou mocniny, procenta, mnohočleny, goniometrické funkce … idioti jsou to! Zatímco profesor přemýšlel o inteligenci žáků šestého ročníku Nebelvíru a Zmijozelu, kteří zrovna měli hodinu s ním, černovlasý chlapec vedle toho zrzavého tajně pro sebe obdivoval ty rysy obličeje, ty rty, ty oči …
"Posledních pět minut." Ledový hlas profesora lektvarů a matematiky probral chlapce ze snění. Snaživě se zadíval na pergamen před sebou.
9x4 - 4y2x2
4xy2+9x3-12yx2
Co s tím mám dělat? Bezradně se zadíval i na další dva příklady ve stejném duchu. Jak to mám spočítat, když tomu vůbec nerozumím? Tohle bylo stejné jako lektvary. Snape "napsal" postup, v matematice příklad, a poraďte si sami. Tedy samozřejmě i vykládal látku, občas. Jenže látky byla Harrym stále nepochopena. Když se představil ty půvabné rty na svých … byl mu nějaký test z matiky úplně ukradený.
"Končíme. Položte své testy na katedru. Kdo odevzdá může odejít." Harry chvíli počkal, až když bylo okolo katedry dost studentů a odevzdal. Všichni se chtěli co nejdřív dostat z učebny, takže chlapcův prázdný pergamen okamžitě překryl jiný.
Večera byla výborná jako vždy, přesto několik lidí přešla chuť poté, co měl Snape menší proslov. Jelikož měl několik hodin volna, opravil šestému ročníku testy z matematiky. Zjevně to nedopadlo nejlépe, protože oznámil, že jistí student, které vyjmenoval velmi nahlas, se dostaví v půl osmé do jeho kabinetu. Dřív ani omylem, Snape se na to musí psychicky připravit, jelikož ty hrůzy, co zmiňovaní napsali, ho málem stály zdravý rozum. Hermiona i Harry mezi ty studenty patřili. K jejich údivu Ron ne, musel tedy výjimečně něco napsat dobře. Hermiona byla sice skvělá šprtka, ale matematika se našprtat nedá. Což jí velmi vadilo. Celou dobu se buď třásla strachy, nebo nadávala na ministerstvo. Zato její kamarád to téměř nevnímal. Sice si uvědomil, že Snape bude chtít vysvětlení jeho prázdného pergamenu, ale stačilo si představit, jaký by asi byl dotek těch úžasných vlasů na jeho tváři a nějaké vysvětlování bylo odloženo na později. Shrnuto, Harry celou hodinu volna strávil zíráním z okna.
Skupinka přibližně deseti studentů, drtivá většina z Nebelvíru Zmijozelští byli dva, stála pět minut po půl osmé ve Snapeově kabinetu. Profesor se posadil za stůj stůl, vytáhl deset písemek a začal.
"Grangerová!"
"Ano, pane?"
"Vy jste nedávala na mých hodinách pozor? Od kdy můžete zkrátit 3x-2y a 3x+2y na -1? Horor! Ostatní příklady jsou plné podobných nesmyslů! Např. od kdy je šest děleno třemi tři? Strhávám Nebelvíru 20 bodů, máte T a vypadněte!" U ostatních to bylo stejné, jen Zmijozelským srazil pouhých deset, pokaždé je seřval a následně vyhodil z kabinetu. Poslední tam zůstal Harry.
"Takže, pane Pottere. Jak mi vysvětlíte váš test?" Zamával mu před obličejem prázdným pergamenem.
"Co si to vůbec dovolujete?"
"Já … já …"
"No , co vy?"
"Já jsem to nevypočítal."
"Taky jsem si všiml. Můžete mi říct, proč?"
"Já … jsem to asi nepochopil."
"A to za mnou nemůžete přijít, Pottere?! Co by vám to udělalo?! Srážím vám 50 bodů." Harry se chystal odejít.
"A vy si tu teď sednete a vypočítáte mi to, dřív vás nepustím." Snape chlapci pokynul k menšímu stolu, kde už byl připraven inkoust, brk i pergamen. Harry se usadil. Jenže zase byl schopen na příklady jen nechápavě zírat.
"Pottere! U Merlina, vy jste nepochopil vůbec nic?!" Otázaný jen smutně zavrtěl hlavou. K jeho obrovskému úžasu na něj Snape nezačal ječet, jen si přisunul svou židli a začal mu pomalu vysvětlovat postup. Sice to byl velmi srozumitelný jasný výklad, jenže chlapec myslel jen na ty oči, rty, … a teď byl majitel toho všeho sotva pár centimetrů od něj. Při jedné části se profesor trochu natáhl, musel psát na pergamenu úplně na druhou stranu než seděl, při čemž se přitisknul na Harryho. Ten z toho šílel. Když to Snape udělal znovu, unikl chlapci tichý sten. Profesor se na něj překvapeně podíval. Všiml si, že prsty drtí pero a rychleji dýchá snaže se tvářit normálně.
"Pottere? Co je to s vámi?" Přiblížil svůj obličej k chlapcovu.
"Znervózňujete mě."
"Hodně?"
"Hrozně moc." Harry radši odvrátil tvář. Tušil, že Snapeovi jeho chování neušlo. Ale pochopil?
"Ale proč?" Harry potlačil další sten. Nepochopil. Chlapec se tedy otočil zpět. Podíval se do těch černo černých očí, o kterých se mu zdálo každičkou noc. Pohlédl na ty rty, které v jeho snech zkoumaly celé jeho tělo, a políbil je.

Jako každý den

26. ledna 2008 v 18:01 | Cait Sidhe
No, přiznávám se dobrovolně. Tohle jsem napsala včera večer(nebo v noci?) po přečtení nejmenovaného slashe, kde se vyskytoval jistý profesor coby duch(tam ho sice oživili ale nevadí). Takže, odehrává se to v Bradavicích, Harry Potter je ředitelem a diskutuje s duchem, kterého naprosto nesnáší. A který ho pokaždé dokáže naprosto nas ... naštvat.
Harry propustil Scorpiuse Malfoye z ředitelny. Spokojeně se uvelebil v křesle. Problém s tím malým blonďatým idiotem byl zažehnán. Ten Malfoyský pitomec tu byl první rok a v ředitelně byl víckrát než Albus Lupin z třetího ročníku. Bože, bože, kam ten svět spěje? V těchto chvílích Harry Potter, milovaný ředitel Bradavické školy čar a kouzel, vážně pochyboval o správnosti svého rozhodnutí tenkrát před lety. Proč věřil Malfoyovi a ne Snapeovi? Proč nechal zabít Snapea?! Ano, teď toho opravdu velice litoval. Proč? Protože za prvé, Snape neplánoval potomky( a i kdyby nebyli by takhle otravní!), a za druhé, Draco by nebyl taková svině, aby ho sem chodil strašit!
" Přeji dobré odpoledne, pane řediteli." Ozvalo se mu tiše za uchem.
"Hajzle! Ty šmejde zku***nej!" Stejně jako pokaždé, zase ho vyděsil k smrti.
"Jak se máme, pane řediteli?"
"Než si přišel bylo tu úplně skvěle." Zavrčel k duchovi.
"Ale né. On vás ten malý roztomilý klučina vždy tak potěší."
"Jak jinak. Nesnáším Malfoye. Jednou udělám razii a srovnám Malfoy Manor se zemí. A nechám zavalit všechny, Luciuse, Cissu, Draca, Hermionu i toho malého pitomce!"
"Ale pane řediteli! Taková silná slova! Co kdyby vás slyšel bývalý pan ředitel?"
"Zmlkni ty … ! Nebo to pudu udělat a budeme tu dalšího pana ředitele otravovat společně."
"Ne! Já tě tedy otravuji? Řekni, Pottere."
"Kde jsi zapomněl pana ředitele?"
"Neodpověděls mi." Snape už se teď výborně bavil. Návštěva ředitele byla jeho oblíbenou činností každý den. Když ještě během dne pomohl Scorpiusovi k nějakému průseru bylo to ještě lepší. Ani se nemusel moc snažil a Potter měl nervy nadranc.
"Jo! Štveš mě! Každej blbej den, když přijdeš!"
"To abych začal chodit častěji."
"Nééééé! Co jsem ti provedl, že mě tak trestáš?"
"Když nepočítám, že mě kvůli tobě zabili, tak jsi byl neskutečně pitomý na lektvary, neslušný ke svému profesorovi … mám pokračovat?"
"Ne! Za chvíli mám hodinu."
"Moment, co je za den? Aáá středa. Tak to bude OPČM s pátým ročníkem viď? Tam je ten zrzavý idiot."
"Nemusel bys ho urážet. Přeci jen máte toho hodně společného."
"Nenávist k řediteli?"
"Nedělej blba, copak ti nelichotí, že ho Ginny pojmenovala po tobě? Ale neboj, nikdo netuší, že ho vážně má s tebou."
"Což tě neskutečně štve. Chtěls ji. Já to vím. Ale stejně jsou rozkošné ty její návštěvy. Kdy zase přijde? Abych si nechal volný večer."
"To jí nemáš ani trochu rád, že jí tady tak děsíš?"
"Jistě mám ji rád. Ale tebe miluju, proto bydlím tady a ne v Doupěti."
"Tam ocaď bys velmi rychle zdrhnul."
"A ne. Ty malý parchanti se straší nejlíp. Neměla teď Changová s Weasleym dalšího?"
"Jako bys to nevěděl. Severusi, ty seš taková svině."
"Teď jsem se urazil. Asi ti půjdu strašit na hodinu."
"Hajzle!" Snape zamířil ke dveřím, aby se ještě trochu domluvil s Protivou. Ten pro něj udělal cokoli. Zvlášť potom, co nějak záhadně zmizel Krvavý baron.
"Jen si zase nostalgicky zavzpomínej, kdybys to neudělal mohl jsem mít ten blázinec na starosti já."
"Já to zvládám! Ty bys je utýral k smrti! Jako se o to snažíš u mě!"
"Jen snažím? Náhodou bych řek, že mi to docela jde."
"Vypadni!" Milovaný ředitel začal ztrácet nervy.
"Proč mě vždycky vyhodíš tak neomaleně? Udržujme etiketu!"
"Vypadni!" Harry už byl úplně mimo. Vytáhl hůlku, ale s povzdechem ji zase vrátil do kapsy.
" Vždyť už jdu. A připrav se na hodinu, budu se snažit." S těmi slovy duch elegantně prošel dveřmi doprovázen svým ledovým smíchem, který za těch několik let přivedl k dokonalosti. Vyvolený vrah se zachoval jako tenkrát na konci pátého ročníku, rozumějí, rozmlátil snad všechno, co se v ředitelně našlo. Jako každý den ...

Noční hlídka

25. ledna 2008 v 19:47 | Cait Sidhe
Takže tohle je můj první slash. Nic sáhodlouhého, vytvořila jsem to o matiku a dokončila o suplovanou francouzštinu(jelikož jsem němčinářka pro mě hodina na nic).
Postava v černém hábitu vyšla ze sklepení. Elegantně a tiše procházela chodbami, aby objevila tajné milence či nespavé studenty. Dnes měl obzvláštní štěstí. V jednom temnějším výklenku načapal Weasleyho s Grangerovou. Slušně se červenali. Srazil každému 50 bodů, zadal jim týdenní trest s Filchem, poslal na kolej a spokojeně pokračoval ve své obchůzce. Velkým překvapením pro něj byl Malfoy, který se evidentně opilý poflakoval u mrzimorské koleje, ale přeci by nesrazil body své koleji, takže ho jen nasměroval s menší výhružkou do postele. Malfoyovi. Ještě víc ho překvapil Potter v knihovně. Na stolku před sebou měl položenou nějakou knihu, na které měl položenou hlavu. Spal. Jak nevinně vypadal, když tak oddechoval. Profesor lektvarů se přistihl, že shledává spícího Nebelvíra velmi přitažlivým. Neodolal, došel ke spícímu chlapci a jemně přejel prsty po jeho tváři. Žádné reakce z Potterovi strany. Snapeovi prsty sjížděli z jeho čela po nose okolo rtů přes bradu až na krk. Měl tak měkkou a jakoby hedvábnou pokožku. Prsty se vrátili ke rtů,, obkroužili je a pak lehce přejeli přes ně. Rty se mírně pootevřely. To profesora proti jeho vůli potěšilo. Prsty se vyšplhaly k uchu, kde si pohrávali s lalůčkem. Snape měl štěstí, že Potter seděl na stoličce, nikoliv na židli. Mohl si tedy stoupnou za něj, přitisknout se k němu, obejmout ho. A také to udělal. Ruce spojil na Nebelvírově břiše. Na chvíli pak zabořil obličej do chlapcových rozcuchaných černých vlasů. Jen vdechoval jeho vůni. Poté mu jemně přejel rty po uchu. Věděl, že teď už hodně riskuje, Potter se mohl každou chvíli probudit. Jenže on se nedokázal odtrhnout od toho úžasného těla Zlatého Nebelvírského chlapce. Byla to pravda? Ptal se sám sebe. Je opravdu Harry Potter čistý a nevinný? Kdyby záleželo na Snapeovi už by nebyl. Potlačil tu touhu odnést ho k sobě do sklepení. Místo toho ho znovu políbil na ucho. Profesorovi prsty začali prozkoumávat přes tričko každý centimetr Potterova hrudníku. Brzy zjistil, že je to pro něj opravdu vzrušující, aspoň jeho teď už tvrdá erekce to dávala jasně najevo. Kam zmizela ta nevinná touha vzít ho do sklepení? Nejraději by si chlapce vzal hned teď a tady. Tiše zasténal chlapci za krk. Všiml si, že to není vzrušující jen pro něj, Potter přerývavě dýchal. Když profesor zajel rukou pod jeho tričko, dokonce i zavzdychal. Dost! Zkoušel si Snape nařídit, ale jeho ruce toužili prozkoumat Nebelvírovi kalhoty, zda cítí totéž. Ale co když nespí? Co když už je vzhůru? Nemohl si pomoci, ruce nechal sjet k pasu, jazykem si označil cestu od Potterova ucha až na krk, kde ho lehce kousnul. Chlapec tiše zasténal a otevřel oči. Snape to zaregistroval. Okamžitě se stáhl. Postavil se vedle Nebelvíra, který na něj trochu omámeně, trochu překvapeně zíral. Profesor se rychle ovládl. Dobře, neovládl a byl velmi rád za povinnost nosit hábity.
"Pottere strhávám Vám 50 bodů a teď okamžitě vypadněte směr vaše ložnice!"
"Taky Vás rád vidím, pane profesore. Copak děláte tak pozdě v knihovně?" Otázal se chlapec.
Bože, ať spal. Bože, ať to neví!
"Mám noční dozor. A Vám se snad nechtělo spát v té vaší měkké nebelvírské postýlce? Máte raději nepohodlí?"
Snape si představil Pottera v té posteli, mezi hromadou polštářků, jak asi vypadá nahý?
"Do toho Vám, tuším, nic není. Dobrou noc, pane." Otočil se a chtěl odejít, ale ještě se ohlédl.
"To nedostanu ani školní trest?"
Mýlil se snad nebo zahlédl v Potterově tváří pobavený úsměv?
"Zítra v devět večer v učebně lektvarů, pane Pottere. Sladké sny."
Teď škublo ve slabinách Nebelvírovi. Ten Snapeův hlas zněl tak … tak smyslně …

Part IX

17. ledna 2008 v 20:58 | Cait Sidhe |  Pátá kolej
Všem se omlouvám, že sme dlouho nepsala, a¨le za to může NIKI! Poslala mi spoustu odkazů a já to musím číst! Dále za to, že tahle kapitolka stojí za nic, vůbec semi nelíbí,a le nějak jsem to nezvládla, taky chci oznámit, že s příští kapitolkou tuhle povídku končím, tak se vynasnažím, aby byla lepší než tahle. Mějte se.
Jedna nejmenovaná dívka procházela s velikou nelibostí sklepením. Před ní hopkal její oblíbený ohnivý zajíc a ukazoval jí cestu, ovšem podle svého orientačního smyslu. A právě tahle nejmenovaná dívka měla vcelku zajímavé myšlenkové pochody.
Co dělá sklepení sklepením? Chlad, tma, chodby … sklepení je sklepení, protože je to sklepení! Žádný chodby s tím nemají nic společného! Tak proč je jich tu tolik?
Jo, Syio, to abys měla kde zabloudit.
Sadistko! Okamžitě mě pusť!
Ale já tě přece nedržím!
Okamžitě mě naveď do astronomické věže!
Ale no tak. Já nemůžu za tvůj mizernej smysl pro orientaci!
Tak zlikviduj ty rozcestí a nech přede mnou jednu cestu!
To by nešlo. To bych to tu pak musela nechat. Co by dělal chudák Sevie, kdyby k jeho kabinetu nevedla chodba?
To už je mi jedno! Ať si trhne nohou! Nemá mít kabinet na tak blbém místě.
Ale to od tebe není hezké. Víš jaký měl a stále má život? Je to chudák.
Mně je to ale vážně úplně jedno!
Tak si poraď sama.
No a ty co jako? To si teď prostě vysmahneš? Jen si jdi, stejně si mi k ničemu nebyla!
Ne já jen budu zticha a pošlu ti tam nějakou pomoc, přeci jen kdybys tady zabloudila a umřela hlady, tak by mi Aife nebyla vděčná.
Pomoc? Tak ale RYCHLE! Už mě to tu štve.
Jak chceš.
"Zase se tu ta chodba rozděluje a kam já mám jako jít?"
Neměla jsi být drzá! Jedna chodba navíc tady zůstat může.
Rozhodla se mě ignorovat. Zajíc zvolil cestu vpravo. Asi se mu zdálo, že mírně stoupá. Náhle se však zarazil. Syia to nečekala a rozplácla se na podlaze.
A ještě si to užiješ, já jen tak nezapomínám!
"Mrcho."
Já jsem to slyšela.
Během toho zajíc ochranitelsky dohopkal před Syiu, aby zaujal bojovou pozici. Složil uši na záda, stáhl ocas a vycenil zuby. Trochu se zhasl, ale i tak ozařoval chodbu dost, aby si blížící postava mohla všimnout Syiy a Syia postavy.
Ach néééééé!
To máš za to! A užij si to!
"Slečno Magawana co tu děláte? A co je ta potvora před vámi?"
"Hodlám usnout pane profesore, proč jinak bych tu ležela na zemi?"
"Magawana! Okamžitě se zvedněte!" Zasyčel na Syiu svým oblíbeným ledovým hlasem. Ano, byl to Severus Snape, v předchozí debatě jmenován jako Sevie.
"Jak si pan profesor přeje."
Nezkoušej si stěžovat, chtěla jsi přece pomoc ne?
"Mlč už a vypadni z mi hlavy!"
"Magawana jak to se mnou mluvíte?! A já vám teď do hlavy nelezl." Dodal uraženě.
"Pane profesore omluvte mě, ale jistá na duchu chorá osoba právě stále zůstává v mé hlavě i když slíbila, že vypadne a uráží mě!"
No počkej. Tohle ti nedaruju.
"Znovu vám opakuji, že já jsem u vás v hlavě nebyl a za urážku profesora strhávám Páté koleji 50 bodů."
"Ale pane profesore vždyť jsme vám nic neřekla!"
"Dalších 20 za lhaní! Řekla jste o mě, že jsem na duchu chorá osoba!"
"Ale já jsem to tak nemyslela!"
"Ticho. Okamžitě běžte zpátky do své koleje. Je po večerce."
"To jsme tu už tak dlouho? Asi jo. Pane profesore já mám problém!"
"20 bodů. Jaký?"
"Budete mi strhávat bodu za každou otázku?!"
"Ano."
"Ale já …"
"20 bodů."
"TAM NETREFÍM!"
"Neřvěte na mě!"
"JÁ NA VÁS NEŘVU!"
"20bodů!"
"NECHTE TOHO A DOVEĎTE MĚ NA MOU KOLEJ!"
"20 bodů. Přestaňte ječet a mě nebudete říkat co mám dělat! A áááááÁÁÁÁÁÁÁÁÁ! SUNDEJTE ZE MĚ TU HNUSNOU OHNIVOU POTVORU!" Oba při své hádce nějak zapomněli na malého ohnivého zajíčka, který teď statečně bránil svou paní.
"To by jste tak chtěl! Dovedete mě na kolej?"
"TO PÁLÍÍÍÍ!"
"Azore trhej." Teď už plně hořící zajíc vycenil zuby a rafnul profesora do ruky.
DOVEDU, DOVEDU, DOVEDU!"
"Azore fuj." Zajíček poslušně dohopkal k Syie. Dalo by se říct, že se na Snape omluvně usmál. Jenže zajíci se nesmějí, takže jako že jsem nic takového nenapsala.
"Pojďte za mnou." Profesor si rychle spravil ohořelý hábit a vydal se chodbou odkud přišla Syia. Ta se vítězně usmívala. Pak jí došlo, jak to asi na koleji vypadá.

Mezitím ve společenské místnosti Páté koleje

Ehm … jak to tam vypadalo. Tak různě. Byl tam bordel, ups, pardon nepořádek. Většina nepořádku byli prázdné lahve, ale byli tam i jedny kalhoty, tričko, halenka, … Dále tam leželo tělo, vlastně těla … ale vůbec to nebylo tak jak to vypadá! Bylo totiž tak, že přesně v tuhle chvíli řekl Sevie heslo a obraz se otevřel. Hrála hudba. Většina členů koleje se někam odklidila, protože viděla jen Jacoba spícího uprostřed místnosti a Jesseho, který se potácel po místnosti a vypadal,že něco hledá. Všichni vypadali beznadějně pod obraz(ehm obrazy, které původně viseli byli na zemi).
"Co … co … co to je?" Syia se rozhlížela a hledala něco co by jí to pomohlo vysvětlit. Pak to uviděla. Vlastně ne to, ale jí. Kočku, která se líně rozvalovala nad krbem a pyšně pozorovala okolí.
"Cait okamžitě mi to vysvětli!"
"Na koho tu řvete?! A co tu dělají ty lahve? A kde sou ostatní?"
"CAIT OKAMŽITĚ MI TO VYSVĚTLI!" Kočka na ní vyplázla jazyk.
"Vy mě ignorujete!"
"CAIT UDĚLEJ TO JEŠTĚ JEDNOU A JÁ TĚ PODPÁLÍM!" Kočka si z ní nic nedělala a znovu vyplázla jazyk. Syie došla trpělivost. Přece se nenechá urážet nějakou mňácušou!
"Azore vem si jí!" Zajíc se opětovně mocně rozhořel a skočil po kočce. Ta se velmi hbitě zvedla, seskočila z krbu, přebíhala mezi lahvemi apod. Po chvíli skočila na stůl, kde jí po rozlité vodce ujela ťapka. Kočka to neustála a švihla sebou na zem. Zajíc nadšeně zastříhal ušima a skočil po ní. Syia nadšeně zavřískla, když kočce chytla srst.
No tak to teda ne! Takhle to vůbec nebylo. Teda z části bylo.
CAIT UDĚLEJ TO JEŠTĚ JEDNOU A JÁ TĚ PODPÁLÍM!" Kočka si z ní nic nedělala a znovu vyplázla jazyk. Syie došla trpělivost. Přece se nenechá urážet nějakou mňácušou!
"Syiuš! Jak já tě ráda vidím! Jesseeee nenašel! Hledáš zas! Běž pikat do ložnice!" Zpod gauče vylezla Serafine. S láhví.
"Serafine! Co se tady stalo? A dej sem tu flašku potřebuju se na to napít." Opilá upírka neprotestovala. Podala Syie láhev a vrávorala pro jinou.
"Magawana nepijte!Aspoň ne přede mnou."
"To mám umřít žízní?"
"Ne!Vy víte jak to myslím a vůbec dejte to sem!" Sevie jí vyškubl flašku a napil se sám.
"Ono je to docela dobré. Co to je?"
"Vodka."
"Aha." Oba nějak nepostřehli, že Serafine cestu nezvládla, jelikož narazila na někoho ležícího( a spokojeně pochrupujícího) na zemi, zakopla a švihle sebou vedle něj.
"A támhle je bar, máme tam toho víc chcete se podívat?"
"Jistě moc rád." Syia ho vedla přímo na druhý konec místnosti.
"Co si dáte? Je tu ještě nějaký ohnivá whisky, zelená, slivovice, …"
"Co je to ta slivovice?"
"Mudlovský destilovaný nápoj. Destilovaný ze švestek či tak nějak."
"Tak mi nalejte." Sevie postupně ochutnával různé nápoje, které studenti nevypili úplně. Když se Syia pokusila nabídnout Seviemu jointa z krabice, která ležela hned vedle, kočka na krbu se postavila, zaprskala a skočila dolů.
"Jó tebe se tak budu bát! Hnusná malá míca!" Asi jsem zapomněla napsat, že taky ochutnávala. Její prohlášení kočku velmi namíchlo. Zamířila k Syie, prskala a mrskala ocasem.
"To je vaše kočka? Myslel jsem, že máte toho psa, vlastně zajíce, Azora." Profesor si jeho zásah ještě velmi dobře pamatoval.
"Taky pravda! Azore!" Zajíček přihopkal od rozlité vodky, kde se úspěšně učil flambovat. Kočce se vývoj situace sice nelíbil, ale byla natolik dopálená, že mrskala ocasem ze strany na stranu a neochvějně se blížila k Syie.
"Azore …"
A to teda ne! Už jednou jsem to musela změnit! Koukej toho nechat nebo ti toho hlodavce seberu!
Ty máš taky pořád jenom kecy!
Jednou to píšu, tak na to mám právo!
Jak to, že ty to píšeš, když na mě zrovna jdeš a mácháš přitom tím pitomým ocasem?!
Ehm … menší rozštěpení osobnosti.
Lidsky!
Odvolej toho hlodavce! A bacha na její trávu! Víš jak je na to háklivá!
Jednou ti to vrátím!
Hehe to sme zvědavá!A neprovokuj moc, nebo tam pošlu ještě někoho!
"Azore lehni!" Zajíc se na ní překvapeně podíval. Ale poslechl.
"A ty mícino taky!" Kočka ne.
"Prosím Cait já jsem to nemyslela zle. Mohla bych tady hostu nabídnout?"
Jak já bych tě ráda nakopala do té tvé vyšpulené zadnice …
Kočka souhlasně mňoukla. Pak skočila na Serafine, aby jí připomněla, že se má schovat. Ta ale tak nějak nereagovala. Tak jí kočka zručně profackovala. To už jí probralo. Jemně ze sebe sundala kočku( strčila jí a ta spadla na Jacoba).
"Ehm … jak vy se to … M… Syiuš! Syiuš mohla by ste mi dolejt tenhle tlámolep?"
"Jistě profesore, tady máte, nebo více co vemte si celou flašku já na vás nemám čas." Syia se opět podívala na nyní nesnášenou kočku.
"Cait prosím tě! Řekni mi kde jsou ostatní!" Kočka se líně protáhla. Pak se změnila do normální podoby Cait.
"No … Jacob prostě neumí pít. Nebo to má od toho jak tančili s Edwardem. Ale to je jedno. No prostě ten zbytek se nějak vrátil k tý flašce a za nesplnění úkolu se svlíkali. To sem musela vylézt až na okno, chtěli mě znásilnit! Horor! Butler byl pořád střízlivý tak jim v tom chtěl bránit, ale oni se spojili a vyhnali ho do ložnic. Stihnul sebou ještě vzít Artemise. Asi o něj měl vážně strach.Jesse se Serafine pak vyměnili honičku za schovku a Darwin, Valentine a Edward tu ještě chvíli devastovali, co se dalo a pak odešli. Myslím, že říkali cosi o tom, že došel technickej líh a že pro něj jdou do Prasinek."
"My jsme tu měli technickej líh?"
"Já newim."
"A jakto, že ty jsi střízlivá?"
"Ten lektvar jsem tam dávala já s Artemisem. Myslím, že jsi ho měla taky."
"Hm hm."
"Hele zařídím ať jsou tihle manici spát. Ale co uděláš se Snapem je na tobě."
"Se Snapem?"
"To je támhleten netopýr v černé, co nám plení zbytky baru."
"Já vím kdo je Snape!"
"Tak co máš za problém?"
"Tvoje druhá část mu říká Sevie." Tohle přešla druhá dívka bez komentáře. Vytáhla hůlku a odlevitovala Jacoba do ložnice. Tam oznámila Butlerovi, který už uložil Artemise, že trio opustilo místnosti koleje a ona potřebuje dostat Jacoba, Jesseho a Serafine do postele. S Jacobem nic těžkého. Ale Jesse stále hrál se Serafine jejich nově oblíbenou hru, ovšem s tím rozdílem, že teď se schovávali oba a hledali je Cait s Butlerem.
"Chlapecká ložnice čistá!"
"Dívčí taky!"
"Kecám!"
"Cože?!"
"Valentine nikam nešla, leží u sebe v posteli a strašlivě chrápe!"
"Aspoň ta!"
"Hlásím schody čisté!"
"Já taky!"
"Serafine vylez! Jesse ty taky!"
"Kde jsou?"
"Ale co já vím!" Oba začali prohledávat společenskou místnost.A měli štěstí. Serafine podřimovala na Jessem na lustru.Během operace "hledáme opilé studenty" vedla Syia rozhovor se Snapem, který ( k její škodě) nebyl tak opilý jak se původně zdálo. Najednou jakoby částečně vystřízlivěl a začal vyhrožovat.
"Slečno Magawana! Strhávám vaší koleji 20 bodů za alkohol na půdě školy!"
"Ale chutnal vám že ano!"
"20 bodů, to bezpochyby."
"Tak už se seberte a vypadněte!"
"Ne! Nebo já jdu, ale jdu rovnou do ředitelny a upozorňuji vás že všechno nahlásím a vy poletíte!"
"Vy jste takovej strašnej hajzl!"
"Co jste to řekla?!"
"Zajděte si na ušní jestli špatně slyšíte!"
"20 bodů za urážku učitele!"
"Au! Jak si to představujete?! 50 bod … áááu!" Syiu to nějak přestalo bavit a jednu Snapeovi vrazila, vlastně dvě.
"Za napadení učitele 50 bodů."
"Mi přidáváte?Ó děkuji!"
"Vy víte jak to myslím! Odebírám! A štvete mi Magawana! Štvete! Udělím vám školní trest!" V pokračování ho přerušil příchod McGonagalové, která za sebou táhla Edwarda a Lupina, který táhl Darwina. Oba byli vcelku překvapení, když našli studenty mírně mimo na chodbě, ale nynější pohled je víceméně( více) šokoval. Levitující Jesse a Serafine, Cait snažící se je dostat dolů, ale nějak se jí motala hlava, takže jimi nejdřív párkrát třískla o strop a posléze i o gauč, Butler, který na ně od prvního okamžiku mířil zbraní, Sevie s lahví v ruce zlostně řvoucí na Syiu, která měla taktéž v ruce láhev, s níž ho praštila ho hlavy.
"A DOST!" Minerva se opravdu snažila, aby jí bylo slyšet.
"SEVERUSI! CO TADY DĚLÁTE!" Nějak nečekala na odpověď a řvala si dál.
"OKAMŽITĚ POJĎTE KE MNĚ! VÁS SI JEŠTĚ PODÁM! A VŠICHNI OSTATNÍ JDOU OKAMŽITĚ SPÁT! OKAMŽITĚ! A MÁTE TÝDEN DOMÁCÍ VĚZENÍ! CELÝ PŘÍŠTÍ TÝDEN SE ODTUD NEHNETE ANI NA KROK! DOUFÁM,ŽE TO VYŘÍDÍTE OSTATNÍM KTEŘÍ JSOU POĚNKUD INDISPONOVÁNÍ! ZÍTRA VŠE OZNÁMÍM VEDENÍ ŠKOLY! A TEĎ UŽ BĚŽTE SPÁT! RYCHLE!" Cait na ní ohromeně zírala, nečekala, že je schopna takhle vyvádět. Nicméně si pospíšila, odlevitovala Jesseho do jeho ložnice, Serafine vzala Syia, a oba přivlečené odnesl Butler. Lupin potom několika mávnutími hůlky uklidil nepořádek a všechen zbývající alkohol zabavil. Pověstně chladný profesor lektvarů poníženě odešel za učitelkou přeměňování.

Part VIII

6. ledna 2008 v 19:32 | Cait Sidhe |  Pátá kolej
Vím, že je to trochu pozdě, ale vše nej do Novýho roku. Taky děkuji Nice za to, že mi neustále lže, jak krásně píšu a zásobuje mě nejšílenějšími nápady.
Štíhlá dívka s rusými vlasy seděla v dívčí umývárně. Vlastně se krčila v koutě. Už neplakala. Slzy jí zaschly na tvářích. Přemýšlela. Proč to udělal? Vypadal přece taky trochu smutně. A přitom ještě včera mu mohla tak nerušeně sedět na klíně a nechat se hladit! Uslyšela, jak někdo otvírá dveře umývárny. Kdo to je? Kdo bude ostatním vykládat, jak našel malou uplakanou Ginny? Ušklíbla se. Malá Ginny. Tak jí říkal Harry …
Neznámá ( v dívčí umývárně asi těžko neznámý ne?) došla až k umyvadlům. Spatřila Ginny. A ta spatřila dívku, se kterou se na Harryho rozkaz pokoušela skamarádit.
"Ginny? Ahoj. Promiň, neruším?"
"Ne. Já… přemýšlela jsem. Ty už to víš? Že jsme se s Harrym rozešli."
"Ne … to je ale strašné. Ale neboj kvůli tomu přece nebudeš brečet v umývárce." Došla až k uplakané dívce, sedla si vedle ní a objala ji.
"Jen klid Ginny. Bude to dobré." Vtiskla ji letmý polibek do vlasů. Do jejích nádherných hebkých rusých vlasů …
"Díky." Špitla Ginny a také ji objala.
"Přece nestojí za tu spoustu slz a trápení. Žádný chlap není tak dobrý, abys pro něj měla trpět." Na chvíli se odmlčela.
"Máš nádherné vlasy Gin. Jsou takové … skoro divoké, nespoutané." S těmi slovy jí něžně pohladila po vlasech. Ginny k ní vzhlédla. Přitiskla svou tvář k její. Když po chvíli ucítila na své tváři letmé polibky, pootočila se, aby je mohla opětovat.
Ginny Weasleyová seděla na své posteli a žmoulala v rukou vzkaz, který jí přinesla sova.
Gin,
příští sobotu budu v devět večer v astronomické věži. Jestli chceš přijď. Budu čekat.
Věděla, čí je sova i kdo psal vzkaz. Také věděla, že potřebuje něco hezkého na sebe. Má přece rande!
Následující víkend. Sobota.
Draco Malfoy seděl v komnatě nejvyšší potřeby setrvávajíc v tiché modlitbě, aby sem proboha nikdo nevlezl. Měl k tomu celkem dobrý důvod. Jeho vlasy byly … no … růžové. Místo svých uší měl taká ta krásná králiší (téže růžová). Za celej svět to nemohl odčarovat. Ani ten blbej zaješí ocásek mu nešel schovat pod hábit. Vždycky nějak prolez skrz látku ven. Z čehoto má?! Která svině ho tak hnusně očarovala?! Dyť tam nikdo nebyl. Seděl jako obvykle v sovinci a kouřil joint … JOINT! Ta mrcha mu očarovala všechnu marihuanu, kterou jí čmajzl! Nikdo jinej to bejt nemohl. Před přeměňování si s ním povídala a ta brašna byla přímo před ním na lavici. KU***A! A nejde to odčarovat! Co s tím? Bude muset za ní! Néééé, oh božeeeee, neeeee! Ale on musí. Jestli nechce, aby pobíhal navěky po škole jako králičkovskej debil … Kolik je? Ha, pět odpoledne. To bude většina lidí mimo. Třeba by ho nemuselo moc lidí vidět … Bohužel to bylo jen jeho přání. Viděli ho určitě všichni! A všichni se strašně smáli! Bože jen ať nepotká Pottera! I když … Ne radši ne. Přeci jen. Už dvakrát se sešli, aby zahulili. Povídali si o všem a o ničem. Ale pochyboval, že by si Potter nechal ujít takovouhle příležitost, aby z něj dělal ještě většího blba. Najednou před sebou uviděl osobu, kterou hledal.
"Cait Sidhe?" Otočila se. Když ho uviděla, nádherně se usmála.
"Copak bys rád, Draco?"
"Ehh, můžeme si promluvit někde v soukromí?" Další úsměv.
"Ale jistě, pojď za mnou. Nebude ti vadit moje kolej?"
"Ne, v pořádku." Otočila se a vyšla. Její blond melír trochu zavířil, pak se znovu usadil na ramenou. Totéž zopakoval vždy, když procházeli nějakou zatáčkou. Konečně došli k obrazu.
"Eh, nevíš naše heslo? Ten hajzl ho mění každou chvíli!"
"Jaký hajzl?"
"Snape!"
"On je ředitelem i vaší koleje?"
"Jo. Asi něco proved, když ho nechali vést dvě koleje. Jeho blbost, protože je to … radši nic! A mám to! Doušek živé smrti." Obraz se poslušně odklonil, aby mohli projít. Jestli si Draco myslel, že už má to nejhorší za sebou, tak se hořce zmýlil. Ve společenské místnosti Páté koleje pobíhala Syia, která rozestavovala svíčky. Serafine a Valentine, které hůlkou uklízeli i sebemenší smítko, Jesse, který právě přinesl několik lahví máslového ležáku, postavil je na bar ( ONI MAJÍ BAR?!?!) a odběhl pro další. Artemis, který navigoval Butlera kam s křesli (a radil všem okolo). Edward stál nahoře na schodech, cukaly mu koutky, obzvlášť když podkopl procházejícímu Jacobovi nohy a zachytil všechny skleničky, které nesl. Tihle všichni postupně přestali v činnosti a zírali na Draca. Cait se vedle něj dusila smíchy.
"Co jsi ode mě vlastně chtěl, Draco?"
"Mám důvodné podezření, že tuhle parádu mám od tebe."
"Ne! Proč bych to, proboha, dělala!"
"No … eh … mno … já jsem ti šlohnul nějakou marijánku a ty to víš!"
"Vím." Kouzelně se usmívala.
"A nemohla bys to kouzlo zrušit?"
"Já ne."
"COŽE?!"
"Já jsem ti to sice způsobila, ale kouzlo vymyslel Artemis." Chlapec se také usmíval.
"Takže, Draco, co nabízíš výměnou?"
"No … eh … co bys rád?" Artemis se rozesmál.
"Tak třeba … nevíím! Já prostě nevím!" Ostatní nevěděli, co si myslet, bylo Draca líto, ale věděli že na Caitino zboží se nesahá.
" Odčaruj ho, Artemisi. Už se mnou šel přes celý hrad."
"No dobrá," souhlasil chlapec, vytáhl hůlku a lehce s ní mávl. Dracovy králičí doplňky zmizely. Ten úlevně vydechl.
"Děkuju."
"Je zač. Tak doufám, že odtud trefíš. Měj se." Cait mu velmi taktně naznačila, že už tam nemá co dělat. Ale Draco nebyl v náladě, kdy by mu to vadilo, takže poslušně odkráčel. V obraze se minul s Darwinem, který nesl dvě velké krabice. Tiše se pozdravili a Malfoy konečně zmiznul.
"Doufám, že jsme tu všichni! Prosím o klid! Račte se, prosím, převléci do něčeho pohodlnějšího, něž je školní uniforma a pak zase přijďte. Venku už začíná být šero, tak ať taky začnem!" Syia stála na jednom z křesel a tvářila se smrtelně vážně. Všichni se jako na povel rozprchli do ložnic. Po půlhodině sešly dolů najednou všechny dívky. Chlapci už tak čtvrt hodinky čekali, každý v právě přivlastněném křesle. Křesla byla postavena dokola kolem menšího plácku, kde ležela láhev od máslového ležáku. Prázdná. Dívky si sedly na zbylá křesla.
"Chápu dobře, že to vypadá na flašku ?!" Jesse vypadal zděšeně, ostatní pobaveně. Bylo jim řečeno, že to organizuje hlavně Serafine a Syia.Tak co se dalo čekat, že.
"Ano, chápeš. Ale spíš to bude něco jako pravda nebo odvaha."
"Ok, kdo to nezná?" Všichni znali.
"Kdo chce začít?" Všichni mlčeli.
"Ok, začínám. Ten na koho ukáže hrdlo láhve dostane na výběr pravdu nebo odvahu. Po odpovězení otázky či splnění úkolu točí on. Jo, kdo by jste měl zájem támhle je něco k pití (Coca Cola, Kofola, tonic, máslový ležák, ohnivá whisky,sekt, vodka, zelená a jiné tlamolepy … ), možná i Cait by nám cosi poskytla ( Serafine se tázavě podíval na Cait, která už pokuřující kývla k jedné z krabic, kterou přinesl Darwin. Teď jí ležela u nohou.). Ah, díky. Občerstvení máme taky. Chlebíčky made by me, chipsy, ňáky křupky, … dost keců, jdu na to." Při jejím projevu se všichni vystřídali u baru. Většina si nalila skleničku a čekala. Někdo si taky pro všechny případy sebral celou flašku. Serafine svými štíhlými prsty roztočila láhev. Hrdlo ukázalo na Jesseho.
"Pravda nebo odvaha?"
"Pravda."
"Co jsi zač?"
"Duch." Jacob do sebe kopl připravenou skleničku whisky. Zbytek chvíli napjatě sledoval, jak mu jí Butler vytahuje z krku. Pak se pokračovalo. Vystřídali se všichni, několikrát. Něco opravdu radši zapíjeli. Když vám oznámí, že ta holka, co spí vedle vás, je upírka, další vrah, …
Po hodině … Neee … po dvou hodinách to tam vypadalo …, no zajímavě. Edward přátelsky objímal Jacoba. V jednu chvíli od něj převzal prázdnou láhev, nějak nezvládl koordinaci pohybů a majznul ho s ní po hlavě (nebo kecám? Ne,určitě nechtěl). Valentine, která jim pyšně oznámila, že zvládne poslepu rozebrat a složit všechny své pistole, právě soutěžila s Butlerem, kdo dřív složí mašinku na maso. Přes oči měly převázané šátky a modrá britská kočka s jointem v tlamičce sledovala, jestli nefixlujou. Serafine se potácela svou upíří rychlostí po věži, snažíce se chytit Jesseho, který se zhmotňoval a mizel. Artemis nějak přičaroval rádio, Darwin pouštěl písničky a oba se snažili Butlerovou nenabitou pistolí zastřelit obraz bývalého ředitele Bradavic, který šokovaně uhýbal. Jeho kolegyně vedle ležela v obraze úplně bez sebe, protože ji předtím ostřelovali (a jednou úspěšně trefili) zátkami při otvírání všech sektů, co našli. Jediná Syia vypadala střízlivě, opakuji vypadala. Měla na sobě snad nekratší top a minisukni, které si vzala sebou. Dotancovala poslední sólo na zábradlí schodů (ok, spíš dokončila opakované lezení na zábradlí a opakované pády z něj), mrkla na hodinky a vyrazila ven. Cestou stihla zakopnout o Jacoba, narazit do Edwarda i do zdi. Pak sebrala lektvar proti opilosti a únavě, které některá z organizátorek prozíravě umístila u východu. Pak se ohlédla zpět. Následně sprintovala do astronomické věže.