Ok další kapitolka je zde. Původně jsem to chtěla připojit k Part VI, ale mohl by v tom být bordel. Takže ještě jednou hezké prožití vánočních svátků a silvestra!
Cait se tvářila jako bůh pomsty (hehe, schválně se někoho, kdo mě v téhle náladě viděl zeptejte, jak přesně to vypadá :D). Při vstupu do společenky hlasitě práskla dveřmi (ehm, problém oni tam žádné dveře nejsou … tak práskla obrazem). Kývla na Edwarda sedícího v křesle. Psal dopis. Naproti němu seděla Serafine a na něco/někoho čekala. Cait to bylo jedno. Ten zk****ný blonďák jí štípnul třetinu zboží. Hajzl. Za to mu nakope pr- zadnici. Sama by to možná dokázala taky, ale čím víc lidí, tím víc inteligence, ne? Ne, oznámila sama sobě. Ale někdo taky je dost geniální, aby jí pomohl. Nasadila nevinný andělský úsměv a zamířila do chlapecké ložnice. Galantně zaklepala. Otevřel jí Jacob. Změnila úsměv-andílek na úsměv-šelmanalovu.
"Můžu dál?" Připojila zamrkání řasami.
"J…j…jistě, proč ne." Chlapec ustoupil, aby mohla projít. Artemis seděl na své posteli, která byla úplně u stěny. Dívka si všimla, že za Jacobem stojí Butler a dokud za ní nezavřel dveře, tak na ní mířil pistolí. Booože, chudinku Artyho by nám ještě unesli.
"Ahoj. Artemisi potřebovala bych s něčím pomoci. Mohl bys?" Mluvila na Artemise, ale neustále sledovala Jacoba (kromě Butlera jediného dalšího přítomného), usmívala se na něj. Když jí úsměv oplatil, začervenala se a cudně sklopila oči.
"Ale jistě mohl. Chceš to probrat tady? Nebo dole? Myslím, že pokud jde o úkol, měli bychom jít spíš do knihovny." Jestli jí ten kluk nečetl myšlenky o čemž pochybovala, tak měl talent. Vážně by to radši probrala v soukromí. Kývla a otočila se. Jacob jí rád otevřel, posléze přidržel dveře. Odměnila ho dalším úsměvem. Usmívala se ještě, když následovaná Artemisem opustila společenku. Pak se úsměv kamsi vytratil. Zastavila a otočila se k chlapci.
"Potřebuju se pomstít."
"A já s tím mám společného co, prosím tě?"
"No … pamatuješ toho blonďáka z vlaku?"
"Draco Malfoy."
"Jo ten … no tak dneska ráno mě při odchodu z Velké síně napadl a šlohnul mi příruční brašnu."
"A co si v ní měla tak důležitého?" Artemis se zeptal, i když to věděl. Nechtěl se motat do jejích záležitostí, ale už strašně dlouho nic nepodnikl a jeho mozek zbytečně zahálel. Kouzla byla lehká. Úkoly primitivní. Navíc ona byla jediná, s kým mohl svobodně mluvit (kromě Butlera, který začal trávit většinu času s Hagridem). Taky znala knížky o Harry Potterovi. Už na to téma spolu několikrát debatovali. Jak Butler zjistil, Rowlingová je studentkou třetího ročníku. Blondýna. Nebelvírská barbie beznadějně zamilovaná do Pottera.
"Novou marihuanu."
"Hele a to bych to měl udělat jen tak? Co odměna?" Cait se usmála. Už ho trochu znala a věděla že tohle je pouze formální otázka. Pomůže jí!
"Můžu ti dát informace. Vím hodně o Edwardovi, Jessem, Jacobovi. Trochu o Syie. Vyber si." Artemis na ní zůstal překvapeně zírat. Butler sám nic moc nevěděl. A ona že něco ví? Čekal nabídku typu- pusa,rande, … (ne že by mu to vadilo), ale tohle?!
"Jak si mám být jistý, že nelžeš?"
"Mám doskotačit Snapeovi pro veritaserum? Teď je u něj Valentine (jako ostatně každý den), takže by si mě asi nevšiml." Chlapec se usmál. Byli tu sotva pár dní a tihle dva už stihli trávit spolu každý den včetně víkendů. Val se nenechala seřvávat od Snapea, Snape od ní taky ne.
"Beru. Pro začátek Jesseho. O tom Butler nezjistil nic."
Syia se dlouho rozmýšlela (cca 5 sekund), pak vzala kousek pergamenu a napsala vzkaz. Dala ho své malé sovičce (pokud nechcete i kvůli těm uplně zbytečným vzkazům trmácet do sovince je praktické mít svou sovišku u sebe). Sledovala ji, jak oknem opouští dívčí ložnici. Pak se vydala do společenky. Hlasitě pozdravila Edwarda píšícího už docela dost dlouhý dopis. Čekající Serafine vzala za ruku, dala se do běhu a lehce protestující upírku táhla za sebou (ono táhnou upíra není nic zas tak jednoduchého, řekněme, že se Serafine nechala táhnout). Dovlekla ji až na kraj Zapovězeného lesa (cestou smetli několik studentů, těch kteří byli tak hluší, slepí či pomalí, že jim neuhli z cesty).
"Co to má znamenat?" Serafine se na Syiu podezřele dívala, připravena se bránit.
"Neblbni! Říkala jsem, že si pokecáme ne?"
"No to ano."
"Tak pojď." Pohozením hlavou naznačila směr les a vykročila. Když druhá dívka zůstala nerozhodně stát, vrátila se k ní.
"Co je? Neboj nic se ti nestane!" Upírka se smutně usmála. Mně ne, pomyslela si. Chtěla udělat přednášku ohledně neuvážených skutků, ale kousek se z lesa ozvaly kroky. Obě strnuly a zíraly tím směrem. Z lesa vyšel Darwin s Jessem. Nejistě pokukovali okolo. Po zpozorování dívek k nim zamířili. Darwin byl mírně nervní. Asi proto začal debatu Jesse. Teda začal …
"Ahoj." Spíš normálně pozdravil.
"Čáááu."
"Ahoj." Nastalo menší ticho. Pak Darwin pochopil, že by taky mohl pozdravit.
"Eh … nazdar." Poté pokračoval v hypnotizování jedné větvičky. Zase ho zachránil druhý chlapec.
"No, jestli jdete taky do lesa, tak myslím, že bychom se mohli dohodnout, že vy jste neviděli nás a my jsme neviděli vás." Syia na něj chvíli zírala.
"Ty si myslíš, že bychom vás šli naprášit?! Bože ne! Sme kamarádi, ne?" Chlapcům se evidentně ulevilo. Ani jeden z té čtveřice sice ostatní nepokládal za přátele, ale kamarádi být mohli.
"Ale jen tak mimochodem, co jste dělali v lese? Abychom věděli, proč vás máme se Syiou krýt."
"Serafine, každý máme svá tajemství." Darwin na potvrzení svých slov na upírku mrkl. Oni dva o sobě věděli hodně. Znali se prostřednictvím svých rodičů. Jeden čas se dokonce spekulovalo o tom, že mají stejného otce. Serafine okamžitě zmkla a snažila se vymyslet nové téma. Ani jeden z nich dvou nestál o to, aby každý věděl co je zač(s Nebelvírskými se sice kamarádili, ale oni je pořád brali jako něco výjimečného jako senzaci, takže na ně spíš jen zírali. Teda až na Potter a spol. Ti se s nimi snažili až abnormálně bavit. Ale byli mírně nezkušení ve špionáži, každý poznal, že chtějí jen informace). Ne jen my dva, uvědomila si, podobně je na tom každý v téhle "výměně". Ona věděla o Edwardovi a Darwinovi. Darwin už asi věděl něco o Jessem. Edward o Jacobovi. Jestli chtějí aby to zůstalo v tajnosti … pak dostala menší nápad. Mrkla na Darwina.
"Myslím, že tajemství nám nějak ničí vztahy s okolím. Mohli bychom si to vyjasnit aspoň mezi sebou," řekla to hodně nejistě. Pořád si nebyla jistá, jestli se rozhodne těmhle lidem věřit. Jesse málokdy mluvil k tématu, které se týkalo všech. Teď ale cítil potřebu zasáhnout.
"Souhlasím. Jestli máme být celý rok spolu, měli bychom být přáteli. Musíme držet spolu a to můžeme jen tehdy, když se líp poznáme. Jak jste si všimli, ostatní studenti by dali bůhvíco za to, kdybychom se začali strašně hádat a špinit se před veřejností." Darwin se ten nápad také rozhodl podpořit.
"Tipnul bych, že něco bychom o sobě vědět měli. A pokud jste si nevšimli, na škole máme menší válku. Brzy od nás budou chtít vědět, za kým stojíme. Musíme držet při době a mít stejný názor. Abychom jedni donášeli na spolubydlící tam a druzí onam … to je dost nechutný."
"Mám nápad. Dneska už to asi nestihnem, ale třeba příští víkend bychom se mohli sejít celá kolej ve společence večer u krbu. Popovídat si. Berete?" Syia o tom prostě nevydržela jen od prázdna mluvit. Chtěla jasné rozhodnutí.
"Ano!"
"Musíme to říct ostatním."
"Večer v ložnicích? Vy klukům, my holkám?"
"Ok. A neděste se moc. Nemusíte nám vykládat všechno. Každý má právo na tajemství. Ale kdyby někdo odhalil nějaké velké, které by mohlo něco ovlivnit … neměli bychom se to dozvědět z klepů."
Valentine rozlila lektvar do flakónků a vzdychla. Ona ty školní tresty u Snapea nenáviděla, jenže on ji prostě při hodinách urážel, tak se bránila. Jak dlouho tu jsou? Čtrnáct dní? Je ráda, že aspoň povrchně zná své spolubydlící (taky by bodlo se o nich něco dozvědět!). Ale znala už skoro každé smítko prachu v jeho kabinetu, každou knihu (tedy její polohu), každý kotlík, každou přísadu. Celkem ji to štvalo. Byla pravda, že už když sem přišla uměla mnoho lektvarů používaných v léčitelství a jiných oborech, která potřebovala k výkonu svého "povolání". Teď už uměla snad celou učebnici. Navíc nemohla brát žádné kšefty, aby nechyběla ve škole. Místo toho tráví veškerý volný čas s tímhle idiotem! Znovu si vzdychla. Není lehké být nájemný vrah.
Po druhém vzdechu zvedl oči od knihy.
"Co je to s vámi? Snad byste nechtěla trávit nedělní odpoledne se spolužáky?"
"Víte, že vás začínám nesnášet?"
"Vaše drzost mě občas fascinuje." Vstal. Nechal knihu (BICHLI!) dopanout (udělalo to "menší" bum) na stůl. Než zaregistrovala, že vůbec vstal, stál u ní. Přitisknul ji ke stěne. Povzdechla si potřetí. Po včerejším trestu měla ještě na zádech pár modřin-testovali kostirost). Dupla mu na levou nohu a ještě ho silně nakopla těsně nad kotník. To zabolelo jeho. Pamatoval, jak včera ten zlomený kotník bolel.
"Fascinuje mě nejen vaše drzost."
"Mě zase fascinuje, jak si to můžete dovolit." Usmál se.
"Nebráníte se." Pokusila se ho odstrčit. Byla v mudlovských bojových uměních velmi dobrá, jenže on také a coby muž byl težší a silnější. V důsledku čehož tedy akorát docílila toho, že po menším odstrčení ji znovu přitlačil ke zdi.
"Toto se nedá považovat za obranu. Slyšel jsem o vás a o jistých věcech se i přesvědčil (vzpomněl na už velký počet úrazů, které měl následkem jejich každodenních soubojů), ale prý toho umíte víc." Když máte možnost, ušklíbl se. Ona se téměř nemohla hýbat. Mírně se sklonil a políbil jí na krk.
"Jak si to můžete dovolit?!"
"Snadno. Pořád se nebráníte." Lehce skousl její ušní lalůček. Přiložil rty k její hebké kůži a sjel po ní až k dekoltu. Znovu ji mírně kousl. Pak prožil krátký let, který ukončila až protější stěna.
No Cait, udělat ze zlého učitele lektvarů svůdce svých žákyň. :D:D:D Na co přijdeš příště....jo dej si bacha, když se tváříš jako bůh pomsty tak ti to sluší..... jen aby tě někdo kvůli tomu ještě nezbalil :D......