Prosinec 2007

Part VII

25. prosince 2007 v 21:31 | Cait Sidhe |  Pátá kolej
Ok další kapitolka je zde. Původně jsem to chtěla připojit k Part VI, ale mohl by v tom být bordel. Takže ještě jednou hezké prožití vánočních svátků a silvestra!
Cait se tvářila jako bůh pomsty (hehe, schválně se někoho, kdo mě v téhle náladě viděl zeptejte, jak přesně to vypadá :D). Při vstupu do společenky hlasitě práskla dveřmi (ehm, problém oni tam žádné dveře nejsou … tak práskla obrazem). Kývla na Edwarda sedícího v křesle. Psal dopis. Naproti němu seděla Serafine a na něco/někoho čekala. Cait to bylo jedno. Ten zk****ný blonďák jí štípnul třetinu zboží. Hajzl. Za to mu nakope pr- zadnici. Sama by to možná dokázala taky, ale čím víc lidí, tím víc inteligence, ne? Ne, oznámila sama sobě. Ale někdo taky je dost geniální, aby jí pomohl. Nasadila nevinný andělský úsměv a zamířila do chlapecké ložnice. Galantně zaklepala. Otevřel jí Jacob. Změnila úsměv-andílek na úsměv-šelmanalovu.
"Můžu dál?" Připojila zamrkání řasami.
"J…j…jistě, proč ne." Chlapec ustoupil, aby mohla projít. Artemis seděl na své posteli, která byla úplně u stěny. Dívka si všimla, že za Jacobem stojí Butler a dokud za ní nezavřel dveře, tak na ní mířil pistolí. Booože, chudinku Artyho by nám ještě unesli.
"Ahoj. Artemisi potřebovala bych s něčím pomoci. Mohl bys?" Mluvila na Artemise, ale neustále sledovala Jacoba (kromě Butlera jediného dalšího přítomného), usmívala se na něj. Když jí úsměv oplatil, začervenala se a cudně sklopila oči.
"Ale jistě mohl. Chceš to probrat tady? Nebo dole? Myslím, že pokud jde o úkol, měli bychom jít spíš do knihovny." Jestli jí ten kluk nečetl myšlenky o čemž pochybovala, tak měl talent. Vážně by to radši probrala v soukromí. Kývla a otočila se. Jacob jí rád otevřel, posléze přidržel dveře. Odměnila ho dalším úsměvem. Usmívala se ještě, když následovaná Artemisem opustila společenku. Pak se úsměv kamsi vytratil. Zastavila a otočila se k chlapci.
"Potřebuju se pomstít."
"A já s tím mám společného co, prosím tě?"
"No … pamatuješ toho blonďáka z vlaku?"
"Draco Malfoy."
"Jo ten … no tak dneska ráno mě při odchodu z Velké síně napadl a šlohnul mi příruční brašnu."
"A co si v ní měla tak důležitého?" Artemis se zeptal, i když to věděl. Nechtěl se motat do jejích záležitostí, ale už strašně dlouho nic nepodnikl a jeho mozek zbytečně zahálel. Kouzla byla lehká. Úkoly primitivní. Navíc ona byla jediná, s kým mohl svobodně mluvit (kromě Butlera, který začal trávit většinu času s Hagridem). Taky znala knížky o Harry Potterovi. Už na to téma spolu několikrát debatovali. Jak Butler zjistil, Rowlingová je studentkou třetího ročníku. Blondýna. Nebelvírská barbie beznadějně zamilovaná do Pottera.
"Novou marihuanu."
"Hele a to bych to měl udělat jen tak? Co odměna?" Cait se usmála. Už ho trochu znala a věděla že tohle je pouze formální otázka. Pomůže jí!
"Můžu ti dát informace. Vím hodně o Edwardovi, Jessem, Jacobovi. Trochu o Syie. Vyber si." Artemis na ní zůstal překvapeně zírat. Butler sám nic moc nevěděl. A ona že něco ví? Čekal nabídku typu- pusa,rande, … (ne že by mu to vadilo), ale tohle?!
"Jak si mám být jistý, že nelžeš?"
"Mám doskotačit Snapeovi pro veritaserum? Teď je u něj Valentine (jako ostatně každý den), takže by si mě asi nevšiml." Chlapec se usmál. Byli tu sotva pár dní a tihle dva už stihli trávit spolu každý den včetně víkendů. Val se nenechala seřvávat od Snapea, Snape od ní taky ne.
"Beru. Pro začátek Jesseho. O tom Butler nezjistil nic."
Syia se dlouho rozmýšlela (cca 5 sekund), pak vzala kousek pergamenu a napsala vzkaz. Dala ho své malé sovičce (pokud nechcete i kvůli těm uplně zbytečným vzkazům trmácet do sovince je praktické mít svou sovišku u sebe). Sledovala ji, jak oknem opouští dívčí ložnici. Pak se vydala do společenky. Hlasitě pozdravila Edwarda píšícího už docela dost dlouhý dopis. Čekající Serafine vzala za ruku, dala se do běhu a lehce protestující upírku táhla za sebou (ono táhnou upíra není nic zas tak jednoduchého, řekněme, že se Serafine nechala táhnout). Dovlekla ji až na kraj Zapovězeného lesa (cestou smetli několik studentů, těch kteří byli tak hluší, slepí či pomalí, že jim neuhli z cesty).
"Co to má znamenat?" Serafine se na Syiu podezřele dívala, připravena se bránit.
"Neblbni! Říkala jsem, že si pokecáme ne?"
"No to ano."
"Tak pojď." Pohozením hlavou naznačila směr les a vykročila. Když druhá dívka zůstala nerozhodně stát, vrátila se k ní.
"Co je? Neboj nic se ti nestane!" Upírka se smutně usmála. Mně ne, pomyslela si. Chtěla udělat přednášku ohledně neuvážených skutků, ale kousek se z lesa ozvaly kroky. Obě strnuly a zíraly tím směrem. Z lesa vyšel Darwin s Jessem. Nejistě pokukovali okolo. Po zpozorování dívek k nim zamířili. Darwin byl mírně nervní. Asi proto začal debatu Jesse. Teda začal …
"Ahoj." Spíš normálně pozdravil.
"Čáááu."
"Ahoj." Nastalo menší ticho. Pak Darwin pochopil, že by taky mohl pozdravit.
"Eh … nazdar." Poté pokračoval v hypnotizování jedné větvičky. Zase ho zachránil druhý chlapec.
"No, jestli jdete taky do lesa, tak myslím, že bychom se mohli dohodnout, že vy jste neviděli nás a my jsme neviděli vás." Syia na něj chvíli zírala.
"Ty si myslíš, že bychom vás šli naprášit?! Bože ne! Sme kamarádi, ne?" Chlapcům se evidentně ulevilo. Ani jeden z té čtveřice sice ostatní nepokládal za přátele, ale kamarádi být mohli.
"Ale jen tak mimochodem, co jste dělali v lese? Abychom věděli, proč vás máme se Syiou krýt."
"Serafine, každý máme svá tajemství." Darwin na potvrzení svých slov na upírku mrkl. Oni dva o sobě věděli hodně. Znali se prostřednictvím svých rodičů. Jeden čas se dokonce spekulovalo o tom, že mají stejného otce. Serafine okamžitě zmkla a snažila se vymyslet nové téma. Ani jeden z nich dvou nestál o to, aby každý věděl co je zač(s Nebelvírskými se sice kamarádili, ale oni je pořád brali jako něco výjimečného jako senzaci, takže na ně spíš jen zírali. Teda až na Potter a spol. Ti se s nimi snažili až abnormálně bavit. Ale byli mírně nezkušení ve špionáži, každý poznal, že chtějí jen informace). Ne jen my dva, uvědomila si, podobně je na tom každý v téhle "výměně". Ona věděla o Edwardovi a Darwinovi. Darwin už asi věděl něco o Jessem. Edward o Jacobovi. Jestli chtějí aby to zůstalo v tajnosti … pak dostala menší nápad. Mrkla na Darwina.
"Myslím, že tajemství nám nějak ničí vztahy s okolím. Mohli bychom si to vyjasnit aspoň mezi sebou," řekla to hodně nejistě. Pořád si nebyla jistá, jestli se rozhodne těmhle lidem věřit. Jesse málokdy mluvil k tématu, které se týkalo všech. Teď ale cítil potřebu zasáhnout.
"Souhlasím. Jestli máme být celý rok spolu, měli bychom být přáteli. Musíme držet spolu a to můžeme jen tehdy, když se líp poznáme. Jak jste si všimli, ostatní studenti by dali bůhvíco za to, kdybychom se začali strašně hádat a špinit se před veřejností." Darwin se ten nápad také rozhodl podpořit.
"Tipnul bych, že něco bychom o sobě vědět měli. A pokud jste si nevšimli, na škole máme menší válku. Brzy od nás budou chtít vědět, za kým stojíme. Musíme držet při době a mít stejný názor. Abychom jedni donášeli na spolubydlící tam a druzí onam … to je dost nechutný."
"Mám nápad. Dneska už to asi nestihnem, ale třeba příští víkend bychom se mohli sejít celá kolej ve společence večer u krbu. Popovídat si. Berete?" Syia o tom prostě nevydržela jen od prázdna mluvit. Chtěla jasné rozhodnutí.
"Ano!"
"Musíme to říct ostatním."
"Večer v ložnicích? Vy klukům, my holkám?"
"Ok. A neděste se moc. Nemusíte nám vykládat všechno. Každý má právo na tajemství. Ale kdyby někdo odhalil nějaké velké, které by mohlo něco ovlivnit … neměli bychom se to dozvědět z klepů."
Valentine rozlila lektvar do flakónků a vzdychla. Ona ty školní tresty u Snapea nenáviděla, jenže on ji prostě při hodinách urážel, tak se bránila. Jak dlouho tu jsou? Čtrnáct dní? Je ráda, že aspoň povrchně zná své spolubydlící (taky by bodlo se o nich něco dozvědět!). Ale znala už skoro každé smítko prachu v jeho kabinetu, každou knihu (tedy její polohu), každý kotlík, každou přísadu. Celkem ji to štvalo. Byla pravda, že už když sem přišla uměla mnoho lektvarů používaných v léčitelství a jiných oborech, která potřebovala k výkonu svého "povolání". Teď už uměla snad celou učebnici. Navíc nemohla brát žádné kšefty, aby nechyběla ve škole. Místo toho tráví veškerý volný čas s tímhle idiotem! Znovu si vzdychla. Není lehké být nájemný vrah.
Po druhém vzdechu zvedl oči od knihy.
"Co je to s vámi? Snad byste nechtěla trávit nedělní odpoledne se spolužáky?"
"Víte, že vás začínám nesnášet?"
"Vaše drzost mě občas fascinuje." Vstal. Nechal knihu (BICHLI!) dopanout (udělalo to "menší" bum) na stůl. Než zaregistrovala, že vůbec vstal, stál u ní. Přitisknul ji ke stěne. Povzdechla si potřetí. Po včerejším trestu měla ještě na zádech pár modřin-testovali kostirost). Dupla mu na levou nohu a ještě ho silně nakopla těsně nad kotník. To zabolelo jeho. Pamatoval, jak včera ten zlomený kotník bolel.
"Fascinuje mě nejen vaše drzost."
"Mě zase fascinuje, jak si to můžete dovolit." Usmál se.
"Nebráníte se." Pokusila se ho odstrčit. Byla v mudlovských bojových uměních velmi dobrá, jenže on také a coby muž byl težší a silnější. V důsledku čehož tedy akorát docílila toho, že po menším odstrčení ji znovu přitlačil ke zdi.
"Toto se nedá považovat za obranu. Slyšel jsem o vás a o jistých věcech se i přesvědčil (vzpomněl na už velký počet úrazů, které měl následkem jejich každodenních soubojů), ale prý toho umíte víc." Když máte možnost, ušklíbl se. Ona se téměř nemohla hýbat. Mírně se sklonil a políbil jí na krk.
"Jak si to můžete dovolit?!"
"Snadno. Pořád se nebráníte." Lehce skousl její ušní lalůček. Přiložil rty k její hebké kůži a sjel po ní až k dekoltu. Znovu ji mírně kousl. Pak prožil krátký let, který ukončila až protější stěna.

Part VI

24. prosince 2007 v 21:19 | Cait Sidhe |  Pátá kolej
Draco seděl v sovinci. V ruce měl zpola vykouřený joint. Popotáhl z něj. Pomalu se mu dělalo dobře. Bude muset poslat Cait omluvný dopis. Když jí na snídani doručili tři sovy balík, rozbalila ho. Část si schovala do malé brašničky, kterou měla neustále při sobě. Zbytek zase zabalila a okamžitě se zvedla od stolu. V té chvíli ho napadlo, že ona je řešení jeho problému. Od toho školního trestu ... byl nešťatsný. Tenkrát si s Drawinem tolik povídali. Vzpomínky, sladké vzpomínky, řekl si pro sebe Draco. Někdy po půlnoci vyznal Darwinovi lásku. Věděl, že toho mladíka miluje. Ale ... ale ... on ho nepochopil. Sice mu klidně a chápavě vyložil jako že ne, ale ... bylo to strašné. Vidět ho od té doby na chodbách. Podíval se na zbytek jointu. Pak někdo vešel.
"Tebe jsem tu nečekal." Byl to černovlasý chlapec.
"Já tebe taky ne," odpověděl nejistě blonďák.
"Co to máš?! Marihuana! Ty debile, to je tráva! Na škole je to zakázaný!"
"No a?"
"Dáš mi taky? Ok vim, že spolu nevycházíme nejlíp (dalo by se říct, že se nenávidíme), ale .."
"Ale proč?" Harry se na Draca nejistě podíval (vyžvaní to, nevyžvaní … ?), pak se rozhodl pro pravdu.
"Rozešel jsem se s Ginny," sám nevěděl, proč to přiznal," ona mě furt olejzala a objímala a pusinkovala a …," bolestně se ušklíbl.
"Hnus," souhlasil Draco. Vytáhl další joint. Zapálil, popotáhl a podal Harrymu.
"A proč to tu hulíš ty?" Opět nejistý pohled (to blonďák). Druhý chlapec koukal zvědavě.
"Dostal jsem košem."
"Od koho?" Zvědavý pohled přetrvával. Poví mi to? Nepoví?
"Od Darwina. Toho z Pátý." Harry vykulil oči. Naneštěstí se rozhodl to neřešit.
"Hele a ty o nich z Pátý něco víš? Sem se pokoušel něco zjistit, ale vim jen ty základní info a oni si nikoho moc nepustěj k tělu …"
"Nic moc. Zhulil jsem se s nima ve vlaku. Ta holka, který sem štípnul tohle ( ukázal na brašničku) má fakt vkus, byl sem po tom vysmátej jako nikdy. No, je tam jedna taká impulzivní, má to ohnivý háro, tu bys měl znát."
"Já?! Odkud?!"
"Jak byla ta roztržka ve vlaku, to ona ti podpálila kalhoty …" Draco se skrčil ( hůlku nechal v ložnici) a čekal nějakou bolestivou keltbu. Harry se na něj překvapeně podíval.
"Co ti je?!"
"Já … já … ty mě neceš zmlátit?" Harry se na něj podíval ještě překvapeněji.
"Měl bych?"
"Pokud sis nevšim, já jsem Draco Malfoy. Ty jsi Harry Potter. Capiš?"
"No jo … aha … no … tak to nikomu neříkej, nebo tě zmlátim pak!" Harry měl marjánu prvně a Cait kupuje vážně kvalitní zboží, takže se začal strašně smát. Draco taky.
"Tak jooooooo. Eh hele … no … jaký to je líbat se s holkou?"
"No já nwm … v těch knížkách píšou nějaký chvění a tamto a ono, ale pro mě je to vlastně taký ňáký nechutný. No spíš nezajímavý. Povinnost. A jaký je to s klukem?"
"Když seš zamilovanej, tak senzační. Jenže já jsem byl zamilovanej jen jednou a docela jsem narazil. Často si představuju, jak líbá Darwin. Určitě měkce. Ty jeho rty. Ach, víš že jste si podobní? Ty vlasy. Rty …" Draco radši zmlknul a červenal se. Harry taky. Bral to jako obrovský kompliment. Pak se zase smáli. Asi hodinu. Potom se rozešli každý do své koleje (nezapomněli si slíbit, že to musí někdy zopakovat). Harry došel (dopatácel se) do své společenky, kde ho už hodinu očekávala Hermiona.
"Bože! Co to s tebou je?!" Záchvat smíchu z Potterovi strany.
"Ty si sjetej! Nebo ožralej! Ale to je pitomina. Na hradě je to zakázaný." Ron byl maskovanej za křeslem. Harry se znovu začal smát.
"To musíte znát (okrást) ty správné lidi!"
"Ježiši, Harry, co kdyby tě takhle potkal nějaký učitel? CO bys dělal?"
"Nabídnul bych mu?"
Tahle kapitolka je kratší .... omlouvám se ... já se polepším ... slibuju .... ;-)

Nejsilnější je strach

24. prosince 2007 v 20:40 | Cait Sidhe
Tohle jsem napsala, když jsem potřebovala nápad na slohovku z češtiny, a jelikož jsem si omylem smázla Part VI ( teď na tom budu ZNOVU pracovat :D ), tak Vám to věnuji k Vánocům ... extra bych chtěla pro Aife - děkuji za včerejšek vážně moc, a Niki - díky za dnešní odpoledne, taková Štědrý den jsem zažila prvně :D
"Crucio!"
Černovlasý chlapec klesl na kamenou dlažbu síně ochromen návalem bolesti. Snažil se nekřičet. Když Voldemort zrušil svou kletbu celý se třásl.
"Můžeš to zastavit Harry. Přidej se ke mě. A už tě nebudu mučit." Chlapec k němu zvedl své unavené oči. Oči plné slz.
"Nikdy." Byl ot sotva slyšitelný šepot. Ty dvy dny co už tu strávil na něm začínali být znát, ale řekl to jistě.
"Jak chceš ty malej hajzle! Crucio!"
Pak už Harry věděl jen o bolesti. Byl schopen vnímat jen tu strašnou bolest, která potlačila i odporný chlad podlahy a vzduchu. Existovala jen bolest a zoufalství. Proč pro něj nikdo nepřišel? Vždyť ho hlídají. Nemůžu tu přece jen tak umřít … Takové myšlenky ho pronásledovaly v těch krátkývh chvílích, kdy ho nechali, aby zmoženě usnul. V noci ho pronásledovaly noční můry, ve dne mučící kletby. Věčný kolotoč strachu, bolesti, křiku, zoufalství … ale pořád měl alespoň malou naději. Pořád dokázal věřit, že ho zachrání. Že neumře. Jenže nikdo nepřicházel. Uplynul týden. A nikdo nepřicházel …
"Vzdej to Harry. Nikdo pro tebe nepřijde!" Chlapec Voldemortovi nevěřil, ale nějak věděl, že v tomhle nelže. Nikdo ho nezachrání, on umře … Všichni si mysleli, že kdyby na ot došlo obětoval by se. On si to původně taky myslel. Ale co s vámi udělá týden ve Voldemortově péči … Byl rád, že nezešílel. Jenže když si uvědomil, že asi zemře a ot pomalou bolesitvou smrtí umučením, začal litovat svého zdravého rozumu.
"Harry … vydržel jsi toho hodně … ale přeci nechceš abych tě dal mým věrným ne? Můžeš se tomu vyhnout, přidej se ke mně!"
"Ne … ." Opět to sotva slyšitelné zašeptané ne. Ale tohle bylo nejisté. On už nevěřil. Nedoufal. Přál si jen rychlou smrt. Ovšem tři smrtijedi se kterými strávil následující dva dny ho ujistili v tom, že on neumře. A jestli ano tak pomalu. Tak pomalu jak jen to bude možné. Tak pomalu, dokud mu bolest nezatemní mozek. Tak pomalu, že bude vnímat i ten poslední pokus svého srdce bít. Znal už jen krátký spánek, probuzení, tvrdý chléb s vodou, mučení, mučení, mučení … Z jeho původního oblečení už měl jen jakési cáry, který zakrývaly jen to nejnutnější. Kdyby se rozpadly i ty, stejně by to nikdo neřešil. Celé tělo pokryté jizvami, jak na něm smrtijedi zkoušeli vytvořit nové bolestivé kletby. Jeden z nich měl i starý bič. To bylo oproti cruciatu nádherná úleva. Z počátku. Pak se mu rány zanítili a začali hnít. Udělal by cokoli, aby se z toho dostal. Cokoli, aby už ho nemučili. A to nešlo. Byla jen jedna možnost. Jediná.
Jeho tělo si na bolest zvykalo, takže museli používat stále silnější kletby. Voldemort mávl hůlkou a pronesl zaklínadlo. Harryho tělo narazlo do tvrdé kamené zdi. A znovu, a znovu …
Na podlaze ležel vyhublý chlapec. Celý se třásl. Chtěl plakat, ale všechny slzy už byli pryč. Chtěl křičet, ale hlasivky ho zradili. Nad ním se skláněl muž s hadími rysy. Po mudlovsku ho nakopl. Ještě jednou.
"Poslední šance Harry. Buď bolest, věčná bolest a smrt nebo život. Chceš žít Harry?" Zázračně našel hlas. Spíš chraplavý zbytek toho co bývalo hlasem.
"Chci."
"Přidej se ke mně. Staň se mým věrným smrtijedem a budeš žít. Přijímáš?" Chlapec s vypětím psoledních sil vzhlédl. Byl zoufalý. Věděl, že to řekne. Věděl, že tím zradí všechno co kdy miloval a za co kdy bojoval. Věděl, že jestli Voldemort dodrží slovo bude se za to nenávidět. Ale on chtěl jen žít.
"Ano." Pán Zla se usmál. Vzal Harryho ruku. Přiložil k jeho pravému předloktí hůlku a vyslovil kouzlo. Temným sídlem se nesl ledový vítězný smích Voldemorta a bolestivý křik chlapce, který přežil. Ten poté upadl do bezvědomí. Zbývající síly dal do svého posledního svobodného výkřiku.

Part V

13. prosince 2007 v 21:29 | Cait Sidhe |  Pátá kolej
Studenti páté koleje seděli ve své společenské místnosti. Cait seděla na okně. Sem tam napsala něco nového na pergamen před sebou.
"Je první školní den a ten hnusnej netopýr nám hned dal úkol! Hajzl hajzl hajzl ... HAJZL JE TO!"
"Uklidni se. Vždyť je to jednoduché. Začátek máš v učebnici a zbytek jde naprosto jednoduše odvodit!" Nadávající ( teď už jen tiše proklínající) Cait se na něj podívala, jako by právě spadl z hodně velké výšky, ale nekomentovala to. Konec konců, byl to on, kdo dneska při hodinách jako jediný mohl konkurovat Hermioně Grangerové. Dokonce ani Snape ho nedostal. No génius. Artemis zaplňoval pergamen svým úhledným písmem. Butler seděl v křesle vedle něj čistící svou zbraň. Byla čistá, ale co jiného měl dělat, když nechtěl umřít nudou? Zachránila ho právě příchozí Valentine. Posadila se do křesla ke krbu. Mrkla na hodinky. Po zjištění, že do trestu jí zbývá ještě hodina si konečně prohlédla okolí a zaujatě si začala prohlížet Butlera( hlavně předmět kterým se právě zabýval). Poté se k němu naklonila a začali si tiše povídat.
Po hodině ...
"Do hááááje! A já to nemááám a nemááám! A je mi to jedno!" Cait seskočila z okna. Chystala se odejít. Pak se obrátila na Artemise.
"Tak jdeš?!"
"Já? A jo, my spolu máme ten trest. Butlere? Prosím tě, nemám ještě úkol z lektvarů ( protože Snape je HAJZL!). Dopíšeš to?"
"Cože?! Artemisi, já jsem váš osobní strážce, ne chůva! Půjdu hezky s vámi na ten trest!"
"Nepůjdeš, drahý příteli. Když to totiž nedopíšeš, tak dostanu další trest. To bys mi přeci neudělal! No tak, Butlere, prosím! Na tom trestu se mi nic stát nemůže!" Butler si uvědomil, že ho jeho svěřenec prosí. Byl to pro něj menší šok, takže jen zamručel cosi na souhlas. Artemis s Cait si oblékli hábity a vyrazili na svůj trest k Filchovi.
"Já taky půjdu. Musím za Snapem," usmála se omluvně Valentine.
"Přežijte to. Vy nic dopsat nechcete, doufám."
"Ne, mám to hotové." Pak odešla. Butler se za ní chvíli díval. Byla chytrá.Teda aspoň o zbraních toho věděla dost. Úkol o lektvaru zapomnění měla dřív než Artemis. Bude si jí muset proklepnout. Uložil si to od paměti a chtěl se věnovat Artemisovu úkolu. Než se k tomu dostal musel ještě přečkat panický Jacobův sprint i Syiynu nespěchající chůzi. Chvíli přemýšlel nad ostatními studenty. Nad situací. Pak se rozhodl sehnat si podrobnější informace v následujících dnech (neúspěšně, ale proč mu teď kazit den, že?). Začal dopisoval úkol.
Před kabinetem obrany ...
Edward stál ve stínu sochy u kabinetu obrany proti černé magii. Když se přiblížila postava v dlouhém starším hábitu, vykročil. Postava byla natolik zabraná do vlastních myšlenek, že ho stejně neviděla.
"Ehm, dobrý večer, pane profesore."
"Ehhhh dobrý. Pane ... ?"
"Jsem Edward. Edward Cullen."
"Už si vzpomínám. Vy jste z Páté koleje, že? Naší společnou hodinu máme až zítra, takže co potřebujete, pane Cullene?"
"Profesor Snape mně a ještě jednomu z nás přidělil školní trest. U vás." Lupin na něj nevěřícně vyvalil oči. Ten hajzl Snapeovskej podrazáckej! Chtěl se optat na toho druhého, když k nim přiběhl jiný chlapec.
"Promiňte, jsem mírně vytížen, vy jste pan ...?"
"Black. Jacob Black."
"Pánové je mi líto, že pro vás nemám nic nachystaného, ale profesor Snape mi to nějak zapomněl oznámit. Navíc se budu muset vzdálit," nervózně vyhlédl z okna na líně zapadající slunce, pak toužebně na dveře svého kabinetu.
"Pojďte za mnou." Otevřel dveře a nechal je vejít.
"Jestli máte nějaký jiný plán, pane profesore, my můžeme ... "
"Ach ne, pane Cullene. Plán ne," ironicky se usmál," vy to nevíte?" Zase se podíval po slunci.
"CO máme vědět? A proč pořád hypnotizujete to slunce?" Oba mladíce se výjimečně spojili. Oba toho muže nechápali.
"Jistě. Ještě vám to nikdo neřekl? Někdo vám to řekne. Časem. Nebo já teď. Máte z něčeho strach chlapci? Třeba z vlkodlaků?"
"Já ne."
"Já ... já nějakého potkat tak asi utíkám ... " Edward se nejistě ohlížel po Jacobovi.
"Rozumný nápad, mladíku. Ale dnes utíkat nebudete. Ve společnosti jednoho strávíte oba dva dnešní večer. Ale nebojte se mám vypitý lektvar. Nekousnu. "
"Vy musíte pít nějaký lektvar? A vy jste rozený nebo kousnutý? A ... "
"Pane Blacku, vás to nějak zajímá. Ale když to chcete vědět ... ještě mi chvíle zbývá. Pane Cullene! Kam si to myslíte že jdete?! Okamžitě se vraťte! Ke mě pojďte! Říkal jsem, že vás nekousnu, až se proměním!"
"Vy se proměníte? Vy musíte, či co?"
"Pane Blacku, nehrajte si na debila! Jistě že musím! Podívejte se z toho okna! Dnes je úplněk! A když vás to zajímalo, jako každý vlkodlak stojící na straně dobra piju vlkodlačí lektvar, který mi umožňuje být sám sebou i ve vlkodlačím těle. A jsem kousnutý. Kousli mě tady. V Zapovězeném lese. Když jsem tu studoval. Vám to ještě nikdo neřekl?"
"Ne ... A vážně nechcete, abychom šli, pane profesore? Určitě by jste byl rád o samotě ... " Edward se z jeho společnosti chtěl dostat za každou cenu.
"Vy to vydržíte. Přece mi tu neomdlíte!"
"Pane profesore ... takže vy se musíte změnit ... jste kousnutý ... kdy se změníte?" Jacob byl nadšený.
"Za chvíli. Proč vás to tak zajímá?"
"No já jen ... já už víííím! Vy jste Brit!"
"Jistě, že jsem Brit! Co si myslíte? Podle vás to souvisí s tématem?!"
"Jistě. Já jsem totiž Američan."
"A jak to souvisí s tématem?!"
"No, vy jste Brit. A změnit se musíte. Já jsem Američan. A změnit se nemusím."
"Na co by jste se chtěl měnit? Na Brita?!"
"Na vlka."
"A proč prosím vás?"
"Protože jsem Američan." Edward se tiskl ke dveřím. Jestli po něm bude Lupin chtít, aby mu to ukázal ...
"A jak to souvisí s mou přeměnou?!"
"Jste vlkodlak?"
"Jsem."
"Já také."
"Bože! Berete lektvar?!"
"Ne."
"Tak běžte okamžitě ven! Do lesa pokud možno, máte pár minut! Já vás sám nezvládnu!"
"Ale já se měnit nechci."
"To já taky ne."
"No jo, jenže vy jste Brit, tak musíte. Já jsem Američan, tak nemusím, já se měním, kdy chci."
"Nevěřím! Jste cvok!"
"Tak já vám to ukážu."
"No prosím!" Edward otevřel dveře.
"Cullene, dovnitř!" ,Trhni si nehodlám se nechat zabít!´ mihlo se upírovi hlavou. Pak už jen Edward s Lupinem viděli Jacoba, který jakoby skočil do prostoru. A vybuchl. Doskočil už jen velký červenohnědý vlk.
"To je ... áhhhh, Cullene, zavřete ty dveře! Áaaahh!" Profesor se zhroutil v křeči, která signalizovala jeho přeměnu. Upír i vlk ho zaujatě pozorovali. Lupin se začal zvětšovat. Strhávat ze sebe kůži i s oblečením. Výt. To přihlížející probralo.
"A kurva ... " řekl Edward, který už vystřelil svou super rychlostí ze dveří a zdrhal pryč. Černohnědý vlk na nic nečekal, pustil se totiž obrovskou rychlostí za ním. Šedý vlkodlak na podlaze za nimi šokovaně hleděl. Pak zavřel dveře a stočil se do klubíčka před svým stolem.
V učebně bílé magie
Profesorka Leandrová seděla za katedrou a nepřítomně hleděla na dvě dívky sedící ve dvou lavicích stojích na opačných koncích třídy. Kolega Snape ( smrtijed jeden! Kdyby nespolupracoval s řádem, tak by si ho podala ... ) jí ty dvě poslal na trest. Za to, jak se dostavili do školy. Tak je nechala psát. Ta bledá první lavici v řadě nejdál od ní pilně psala. Ta s ohnivými ( ohnivými?!) vlasy sedící v poslední lavici v řadě přímo před katedrou nečině zírala na papír. Nechala to plavat a zamyslela se. Syia mezitím přemýšlela, jak to aspoň trochu oživit. Serafina se k smrti nudila. Psala automaticky a vůbec to nevnímala. Pohlédla na Syiu. Ta nepsala vůbec. Serafine se otočila zpátky ke svému pergamenu. Vytřeštila oči. Měl ohnivý rámeček. Pak se dva malé plamínky ( při bližším zkoumání měli jakés takés tvary postav) se oddělily od rámu. Začaly spolu "tančit". Upírka na to zírala. Potom se ohlédla na Syiu. Té cukaly koutky a naznačovala jí, ať kouká na profesorku. Přesunula tedy svůj pohled na Leandrovou. Zjistila, že na katedře se objevil modrý plamínek. Pak zelený. Pak fialový. Červený. Žlutý. Nakonec se plameny smíchaly. Čímž docela zmohutněly. Dokonce už si jich všimla i do teď nevnímající profesorka. Vykulila oči. Zařvala. Pak vytáhla hůlku a pokusila se super barevný plamen uhasit. Ono nic. Serafine měla co dělat, aby se tvářila vyděšeně a nesmála se. Syiu trápil stejný problém. Náhle se plamen nahrbil. Jako predátor skočil po profesorce. Ta zaječela a sprintem opustila třídu. Plamen za ní. Teď už dokonce měl i tvar zajíce. Vesele hopkal za Leandrovou, které při každém jeho doteku zadoutnal plášť. To se dívky rozesmály naplno. Serafine doběhla k Syie, která měla za své lavice lepší výhled. Než profesorka doběhla za roh chodby, kouřilo se jí z hábitu celkem slušně.
"To bylo pro tebe," zašeptala Syia. Pohlédla na překvapenou Serafine a něžně jí pohladila po tváři. Po jejím doteku zůstali na dívčině kůži nafialovělé plamínky, které nepálily, jen příjemně hřály.
Kabinet přeměňování
Darwin s Dracem rovnali nějaké tlusté bichle do police. Jesse byl zabrán do živého rozhovoru s profesorkou McGonagalovou. Přišli na to, že (oba mají dost let, ale to profesorka o Jessem nevěděla) Jesse nemá žádné zkušenosti s přeměňováním. Načež McGonagalová poslala zbylé chlapce rovnat knihy a začala Jessemu vysvětlovat základy. Ten byl nadšen ( no, ne profesorkou, ale nechtěl být při její hodině za debila). Darwin vzal Draca stranou, aby na ně nebylo vidět. Z toho se Malfoyovi úplně rozbušilo srdce. Díval se do Darwinových černočerných očí jako uhranutý. Co mu asi chce?
"Darwine?"
"Ne, nechci tě zmlátit, neboj," Smrt se usmál," ale přece se nebudeme tahat s těma knihama, zatímco náš přítel se támhle velice baví." Kývl hlavou k "pracující" dvojici.
"A co chceš teda dělat?"
"No můžeme si povídat." Darwinovi začalo být na Dracovi cosi divné( jak na něj pořád koukal jako na boha), ale nechal to být. Sedli si na každý na jednu tlustou knihu. Posunuli se k sobě, aby nemuseli mluvit nahlas.
"Tak, Draco, řekni mi něco o sobě. A o situaci. Ve škole. A tak. Všechno," poprosil s úsměvem Darwin. Mladý zmijozel byl štěstím bez sebe. On si s ním chtěl povídat! Chtěl aby mu vyprávěl o sobě! Tak začal, o všem. Jesse se právě věnoval lehčímu kouzlu. Už málem vypíchl profesorce oko, přeci jen se s hůlkou ( které jim také zakoupila škola ) ještě úplně nesžil.
Kabinet lektvarů
Valentine naoko nedbale míchala lektvar, ve skutečnosti mu ale věnovala maximální pozornost. Dostala od Snapea za úkol celkem těžký lektvar, který potřebovala madam Pomfreyová. Byl na hojení těžších zranění. Už ho míchala několikrát. Vlastně měla pár flakónků připnutých na pásku po hábitem čistě pro nečekané situace. Byla téměř hotová. Teď jen nechat půl hodiny odstát, potom přidal poslední přísadu. Mistr lektvarů jí mírně zaraženě sledoval. Při hodině, kdy dělali jednoduchý lektvar na dobrou náladu, měla menší problémy ( no menší ... Grangerová jí neustále radila a napovídala a občas něco, co už De Monra udělala, takže v tom měla slečna trochu bordel), ale teď postupovala naprosto jistě. Skoro se nedívala na návod. Přitom lektvar vypadal velmi v pořádku.
"Kde jste se ten lektvar naučila?! Není zas tak častý v běžném životě."
"Já jsem zase slyšela, že jste vrah. Jste? To také není částé v běžném životě."
"Slečno, odpovězte na mou otázku! Chováte se velmi drze."
"Odpovídat vám nebudu, protože vám do toho nic není. Vy se chováte nezdvořile."
"Já? Nechte toho. A nejsem vrah."
"Nelžete."
"Co si to dovolujete?"
"Opravit vás."
"A jak jste přišla na to, že jsem vrah? A co vám do toho je? Znamená to něco?!"
"Máte to v očích. Nic mi do toho není, ale myslím ,že to nesmí vědět moc lidí. Aspoň tady. Všimla jsem si, že nejste zrovna oblíben. A navíc za této situace na této škole ... "
"Jaké situace?!"
"Nejsem slepá. Pan Potter si buduje menší armádu a ve jménu dobra šikanuje ostatní studenty, zvlášť zmijozelské. Ve světě je dobro se zlem zatím vyváženo, ale tady ... tady si vládne chlapec-který-přežil. A vám by udělal něco hodně ošklivého, kdyby přišel na to, co jste zač. Nemám pravdu?" Snape na ní oněměle zíral. Měla pravdu. Ve všem. Tohle už mu nikdo dlouho neřekl. Brumbál nad tím zavírá oči. Jako všichni.
"A nezírejte na mě. Škodí to pleti." Teď zíral ještě víc. Nejdřív mu promluví do duše a pak si z něj začne dělat srandu?!
"Nevykecávejte se a pracujte."
"Nechávám to odstát, ještě 5 minut." Zuřil. Ona věděla, co dělá. A nebála se ho. I ten Potterovskej spratek se ho aspoň trochu bál! Dostal nápad. Dětinský a pitomý. Ale ona ho naštvala!
"Ukažte mi to." Došel až k ní. Podíval se do kotlíku. Bezchybný. Mrcha jedna. Stoupnul si do rohu. Hypnotizoval hodinky na svém zápěstí. Uběhlo pět dlouhých minut. Valentine přidala poslední přísadu. Zamíchala. Rozlila do flakónků. Položila vše na pracovní stůl a otočila se k profesorovi.
"Tak vyzkoušíme jestli jste to udělala dobře." Snape se nebezpečně usmál. Tasil hůlku a vyslal jednoduchou kletbu. Jenže Valentine reagovala rychle. Okamžitě měla v ruce svou hůlku. Její štít kletbu bezpečně odrazil. To Snapea naštvalo zase o trochu víc. Začal po ní metat kletby, ale jelikož je bez problémů odrážela, naštval se opravdu HODNĚ. Pak už začal vážně souboj. Dívka se přestala jen bránit, ale začala i útočit. Teď se v kletbách střídali. I ve štěstí. Tohle zasáhlo jednoho. Ono tak toho druhého. Po půl hodině zranil Snape dívku v pase, kde se jí otevřela větší rána. Měl z toho ohromnou radost. Jenže Valentine se jen trochu zapotácela. Na oplátku mu udělala otevřenou ránu přes celý hrudník. Z toho už radost neměl. Popravdě docela to bolelo. Dívka se natáhla ke stolu. Kopla do sebe doušek lektvaru, který uvařila. Rána se začala pomalu zacelovat.
"Vyšel jste ze cviku," oznámila mu ještě posměšně a odkulhala pryč. Snape za ní naštvaně zíral. Pak si všiml krví zmáčené košile. Ta rána byla fakt ošklivá. Taky si vzal lektvar a skrz skryté dveře ve zdi se dopotácel k sobě od postele.
V Zapovězeném lese
Artemis s Cait seděli na jednom ze stromů asi 10 m od okraje lesa. Filch je poslal pro nějakou kytku, která rostla hned u Hagridovi hájenky. Jenže oni nechtěli, aby mu posluhovali celou noc, takže dělali blbce a šli do lesa. Seděli na větvi, koukali na nebe, na Bradavický hrad, na joint trávy, který si předávali. Dokonce našli i společné téma ke konverzaci. Knihy. Artemis předal joint Cait. Podíval se na školu a usmál se.
"Stejně ta Rowlingová v něčem pěkně kecá."
Pro vás ...

Tea Pack bloguje - teapack.bloguje.cz

12. prosince 2007 v 9:19 | Cait Sidhe |  Zajímavé stránky, blogy ...
Nj už je to tak kamošim se s "nepřátelským" ( míněno od konkurečbního servru :D) blogem :D. No co tam je ... kromě pár info o autorovi ( má tam i fotešky s palestinou :D :D :D ) tam dává svoje slohovky ( nikdo ensmí říkat že sjou lepší než moje!!!!) , který se mi moc líbili.

Lenčičny stránečky - lenmach.wz.cz

12. prosince 2007 v 9:15 | Cait Sidhe |  Zajímavé stránky, blogy ...
Lenny je moje kamoškáááá, která není tak líná jako já aby měla jen blog na kterém je spravování hoodně jednoduché, ale udělala si rovnou svoje vlastní stránečky. Má tam i fotogalerii ale tam moc nekoukejte mohli by jste přijít na ot jaká čarodka ve skutečnosti jsem :D, ale jiank citátky, ftípky, hudba ( Lenny je chodící orchestr víte?) taky mocinky odkazů aj.

Komix Red Phoenix - redphoenix.wz.cz

12. prosince 2007 v 9:12 | Cait Sidhe |  Zajímavé stránky, blogy ...
Tak tohle je odkaz na stránky s komixem ( taky už jste si všimli co?), jestli čtete můj nejnovější úlet na téma HP tak se v něm detailně seznámíte s tou ohnivou potvorou Syiou. Tvoří to Aifík ( takže až Syia něoc udělá v mé povídce stěžujte si an její povahu tak ju?). Zatím to vypadá víc než slibně. Přesun an tuhle adresu není už nedávný,a le dříve sídlil tady , než Aifí přišla na to že komix na blogu není to pravé :D

Zápisky wiccanky - ishiah.blog.cz

12. prosince 2007 v 9:07 | Cait Sidhe |  Zajímavé stránky, blogy ...
K tomuhle blogu jsem se dostala taky přes Aife ( nezačínejte si myslet že funguje jako netová seznamka! ). Je tam plno povídek ( nečekejte nic tak optimistickýho jako u mě. ale jsou krásný), a několik nádhernejch básniček vlastní tvorby. Jako bonus něoc o wicce, různých "zvířátkách" ...

Dorothea blog - dorothea12.blog.cz

12. prosince 2007 v 9:02 | Cait Sidhe |  Zajímavé stránky, blogy ...
S Dorotheou (sry jestli to píšeš jinak ;-) ) sem se seznámila přes Aife, která jí nějak dokopala navštívit můj blog a já (potfora jedna zvědavá) musela nakouknout k ní. Má tam nejrůznější věci ( nedoporučiji návštěvu fanynkám TH ) třeba moje milované Within Temptation apod., ale vždycky když nějak nefachá blog.cz si tam můžete spolehlivě zanadávat :D

Aifíkova menší džungle - aifsaath.blog.cz

12. prosince 2007 v 8:58 | Cait Sidhe |  Zajímavé stránky, blogy ...
Aife má na tomto svém blogu jednu ze svých povídek, pardon už tam rozjíždí i druhou ( mírně jsem ji nakazila tématem fan fiction na HP :D ). Nechybí ani její "občasné výlevy", které jsou trochu pesimističtější než ty moje, ale jsou prostě její ...

O všem pro všechny - o5z5.blog.cz

12. prosince 2007 v 8:54 | Cait Sidhe |  Zajímavé stránky, blogy ...
Tenhle blog je kamarádky. Má tam to co valstně říká název. Něco o tarotu, něco na pozvednutí nálady, citáty, vtípky, ale i pár vlastních myšlenek ...

Myšlenky bez cenzury - estrius.blog.cz

12. prosince 2007 v 8:52 | Cait Sidhe |  Zajímavé stránky, blogy ...
Tenhle blog je sice mírně depresivní, ale dá se na něm najít vážně hodně hezkejch obrázků¨na kterýma se prostě musíte zamyslet, články, po jejichž přečtení vnímání aspoň chvíli svět jinýma očima. Takovýma smutnějšíma. Realističtějšíma ...

Part IV

10. prosince 2007 v 21:38 | Cait Sidhe |  Pátá kolej
Tohle je trohcu kratší, ale brzo dopíšu další, slibuju.
Valentine se zatřepotala víčka. Otevřela je. Serafine na posteli vedle ní se právě zavrtěla. Valentine potočila hlavu na druhou stranu. Syia vypadala ve spánku jako andílek. Poslední postel byla prázdná. To dívku překvapilo. Čekala, že by mohla být vzhůru Serafine. Ale Cait?! Radši rychle slezla z postele. Mrkla na hodinky. 6:00. Bože. Rychle na sebe navlékla svou školní uniformu (poděkovala osudu, že kvůli vlastní koleji mají všechno do černé). Rychle, ale obdivuhodně tiše, doběhla do koupelny. Po Cait ani památky. Účes, vyčistění zubů, opláchnutí a lehčí nalíčení jí zabralo sotva 3 minuty. Znovu se svým tichým během dopravila do ložnice. Pak otevřela dveře a vyšla na schody. Podle předběžného zjistění nikde nikdo. Sešla až dolů ke křeslům. Do jednoho si sedla. Byla absolutně v klidu, takže by si jí nově příchozí asi nevšiml, ovšem ona pozorovala okolí velmi bystře. Jenže, co si budeme namlouvat, bylo šest ráno a křeslo tak měkké ... Věděla, že zmizení Cait je podezřelé. Mohl by tu být někdo, kdo jí ublížil. Ale křeslo bylo velmi pohodlné ... Víčka se začala zavírat. Nepostřehla, že dovnitř proklouzla hlavním vchodem osoba v černém.
"Baf!"
"Ááááááááááááááááááááááááááááááááááááá!" Valentine zařvala tak, že by to probudilo i mrtvého. Osoba v černém se z toho skácela smíchy na koberec.
"Panebože, ty! Co tu proboha děláš?! Je šest ráno!"
"Pšššt, přestaň řvát, ještě probudíš zbytek. Pokud si to už neudělala." Cait se při Valentině naštvaném pohledu znovu rozesmála.
"Neodpověděla jsi na mou otázku. Kde jsi byla?" Naštvaný výraz byl slabý výraz. Nas***ý by bylo přesnější.
"Já v sovinci."
"Můžeš mi vysvětlit, proč v šest ráno?!"
"Asi proto, že už jsem byla vzhůru v půl a neměla jsem co dělat." Cait pokrčila rameny. Neshledávala na svém činu nic špatného. Valentine se rychle uklidnila a zasmála se nad vlastní paranoiou z povolání. Z chlapecké ložnice vyšel perfektně upravený Artemis.
"Kdyby jste hovořili trochu tišeji, možná by se ostatní i vyspali." Obě dívky udělali provinilý pohled a bezradně pokrčili rameny.
"My nerady." Pronesly jednohlasně šeptem. Chlapec reagoval nakrčeným obočím.
"Řekl bych, že na snídani je trochu brzy, že?" Nečekal na odpověď a vrátil se do ložnice. Jen proto, aby se téměř ihned vrátil s černým kufříkem. Došel k dívkám. Valentině stále seděla v křesle, Cait na zemi za ní. Sedl si do křesla hend vedle. Otevřel kufřík. Vyndal notebook, který si posadil na klín a zapnul. Dívky se mu přesunuly za záda. Chlapec zapnul internet a pročítal nejnovější zprávy. Když si otevřel e-mail, obě se stáhly. Seděli tiše. Co ve skutečnosti dělal Artemis, ví bůh, ale dívky nechaly volný průběh svým myšlenkám. Eh, Cait si pohrávala s cigaretou (jelikož je to ale chytrá holka věděla, že před vyučováním by to asi nebylo nejlepší). V půl sedmé se dostavil Jesse. Přidal se s přáním dobrého rána mlčícím. V sedm vešel obrazem Butler, po schodech Edward s Darwinem. Přesunuli se k hloučku.
"Jak jste se vyspali?" Ano, kdo jiný než Butler se rozhodl pro konverzační téma.
"Skvěle. Ta postel je velmi měkká," konstatoval nově příchozí Edward a jeho oči svítili, jako by byly po nočním spánku skvěle odpočaté.
"Tomu říkáš výhoda?! Já jsme sice spala hned, jak jsem si lehla, ale mohla bych znova," odporovala mu Cait.
"Mně se spalo dobře," pokusil se Edwarda podpořit Artemis.
"Dyť ty skoro nevíš o čem mluvíme. Já teda dávám přednost tvrdší posteli," připojil se Darwin, "z téhla mám mírně rozlámaná záda. Taková masáž by se hodila ... " zasnil se, vzpomněl si na pohodlí domova, kde stačilo přivolat služebné, které uměly masírovat perfektně.
"Té se asi těžko dočkáš. Masáž je v podstatě umění. Potřebuje léta cviku. Pochybuju, že to tady někdo z přítomných umí," houkl zase Artemis.
"Já bych to klidně zkusila." Hlásila se dobrovolně Cait. Darwin se chtěl nejdřív pohrdavě zašklebit. Jenže ty záda ho bolely.
"Fajn. Doufám, že víš, co děláš." Vyčaroval si něco jako lehátko (pozn. všichni měli školní uniformy. Pro dívky blůzka s krátkým rukávem a sukně nad kolema. Pro chlapce košile, dlouhé kalhoty a sako. Pro všechny samozdřejmě kravata a hábit). Sundal sako. Rozvázal kravatu. Rozepnul a svlékl košili. Cait ho sjela uznalým pohledem. Pokynula mu k lehátku. Zbytek skupinky si přestavěl křesla, aby dobře viděli. Artemis mírně překvapeně vzhlédl. Nasadil ovšem chladný nečitelný výraz a pozoroval. Darwin si lehl na lehátko. Cait si také povolila kravatu. Obkročmo si mu sedla na záda. To ale zapříčinilo menší(větší) vyhrnutí sukně, nová délka byla( jen taktak) mravně dotačující. Nadechla se. Její ruce se začali nejistě pohyboval po jeho zádech. Pak se zarazila. Artemis se usmál. Vtěřinu přemýšlel a nakonec vyčaroval misku s jakýmsi krémem. Cait se usmála a děkovně mrkla. Nyní už s větší jistotou začala pomocí prstů nanášet krém na Darwinova záda. Ten se usmál. Bylo to příjemné. Pak její prsty začaly pomalými tahy prozkoumávat "terén". Někde lehce přitlačily či se zdržely, aby se důkladně věnovaly určitému místu. Darwin při tom vydechl úlevou. Obrazem vešla postava. Skupinka, ale sledovala Caitiny prsty na Darwových zádech. Jen Butler postavu okamžitě zaregistroval. Chtěl vytáhnout zbraň, ale osobu poznal, tak pouze s mírnou obavou přihlížel.
"Co to tu děláte?!"
"A kurva ... " ujelo Valentine. Ostatní ztuhli. Doteď masírovaný Darwin měl sklopenou hlavu, tudíž neviděl kdo vešel. Proto se bleskurychle zvedl. Až později si uvědomil, že mu Cait seděla na zádech. Ta překvapeně koukala na příchozího Snapea s rozvrhy. Pak už to s ní trochu cuklo a ona chvíli letěla, než přistála na koberci.
"Pane profesore ... "
"Nechci nic slyšet. Je mi jedno, co jste právě dělali. Ale vám slečno De Monra uděluji týden školního trestu navíc. Tady máte rozvrhy," dořekl profesor lektvarů. Práskl s rozvrhy na menší stolek. Pak se otočil na patě a vyšel z místnosti. Chvíli po sobě nejistě koukali. Edward vzak do ruky jeden rozvrh.
"Dnes začínáme dvouhodinovkou lektvarů." Pak už byl jen smích. Jen do doby, kdy se zbylý členové páté koleje vyhrabali z ložnic a konal se sprint do Velké síně. Následně závody ve snězení co nejvíce potravin za co nejkratší čas( Edwardovi se Serafine to šlo nejlíp, ničeho se nedotkli stejně jako Jesse, a Artemis to k všeobecnému údivu zvládl velmi civilizovaně). Nebyli ale jediní. Stejně jako oni na tom byla většina studentů Bradavic. Pak se nějak záhadně rozdělili. Syia, Cait, Valentine, Jacob, Darwin a Artemis doběhli k učebně lektvarů ještě 5 minut před zvoněním. Byli tak udýchaní ( hehé, dva z nich to hráli, protože na to byli zvyklý), že si nevšimli (ti dva všimli), že Edward, ani Serafine s nimi neběželi, ale už čekali před učebnou. To, jak Jesse po chvilce teprve vyšel zpoza rohu, taky nezaregistrovali. Před učebnou už čekal nebelvírský šestý ročník. Pár smaragdově zelených očí si studenty páté koleje důkladně prohlédl. Pak dal signál a ke skupince se přiblížilo několik nebelvírských a jakoby nic se jich začali vyptávat. Ginny se zapovídala se Syiou, Hermiona s Cait. Ron a Neville si k sobě přitáhli Darwina, Jesseho i Artemise. Pár smaragdovách očí si je ještě jednou prohlédl. Než o nich zjistí vše, co chce, nějakou dobu to potrvá. Odněkud přivlál Snape a otevřel dveře učebny. Harry Potter nechal vedle sebe v lavici volné místo. Ostatní jeho špióni zrovna tak. Nesmějí propást ani chvíli. Čekaly je dvě dlouhé hodiny. A vlastně celý den ...

Part III

6. prosince 2007 v 20:40 | Cait Sidhe |  Pátá kolej
Pro tebe ...
Všichni studenti už seděli ve velké síni. Prvňáci (nebo prváci?!) už byli zařazeni, ale Brumbál pořád nepromluvil a pořád se nepodávalo jídlo. To, že již jmenovaný ředitel si cosi špitá s profesorem lektvarů Snapem, většině žáků uniklo. Ta většina byla totiž plně zaměstnána, buď probírání onoho podivného závodu dvou kočárů při příjezdu nebo sdělováním téhož té naprosté menšině, které to nějakým zázrakem uniklo.
"Severusi, postaráte se o … ehm .. účastníky té "výměny"? Budete je prostě hlídat a zodpovídat za ně, ano? Udělíte jim menší školní trest a vyřešíte jakékoli další problémy, chápete mne?" Brumbál byl aspoň trochu slušný člověk, takže nezačal vyhrožovat okamžitě, doufal, že Snape je aspoň tak chytrý, aby se k tomu nemusel snížit.
"Jistě, pane řediteli. Mám pro ně hned dojít? A do jakého ročníku je chcete zařadit?" Ano, profesor nebyl úplný blb. Nebo možná ano, ale věděl co by mohl Brumbál udělat. V té dnešní době o vás někdo řekne že jste smrtijed a ... raději nemyslet. Nebelvírští by neváhali a všichni, kdo to umí, by na něj seslali kletbu smrti nebo ... raději nemyslet!
"Myslím, že do šestého. Je to přibližně jejich věk. Jistě, běžte pro ně. Eh ... jsou už ... v pořádku? Doufám, že jim pan Malfoy nic závažného neudělal." Bývaly časy, kdy by Snape zaskřípal zuby a bránil svého studenta. Bývaly časy. Teď poslušně odvlál přes velkou síň až ke dveřím, kterými vždy vstupují studenti prvních ročníků. Za nimi postával hlouček, ehh, spíše skupinky, no ani to ne, prostě tam stáli budoucí jednoroční studenti Bradavic. Teď už byla celá skupina v černých školních hábitech a racionálně uvažující.
"Nyní pojďte za mnou," zahlédl Butlerův mírně naštvaný výraz," prosím." Už se chystal otočit, ale pak si vzpomněl na jinou důležitou věc.
"Po hostině se dostavte do mého kabinetu, musím vám udělit školní trest." Na obrovitého strážce se ani nepodíval. Radši.
Brumbál mezitím ve velké síni konečně pronesl svou řeč.
"Drazí studenti. Letos jsem se rozhodl zpestřit naše společně trávené chvíle menším překvapením. Tento rok se mezi námi bude pohybovat děvět mladých lidí z různých zemí. Jsou prozatímními studenty naší školy. Budou navštěvovat výuku šestého ročníku. Berte je jako normální studenty. Veškeré problémy s jejich chováním apod. hlaste panu profesoru Snapeovi, který je za ně zodpovědný." Všichni studenti se s napětím zadívali ke dveřím ve kterých předtím zaregistrovali zmizet Snapea. Skupinka za nimi se seřadila do jakéhosi spořádaného zástupu. Vztyčili hlavy, narovnali se. Koneckonců, jen oni byli pozváni do této věhlasné školy čar a kouzel. Oni jsou výjimeční. Škola jim dokonce zaplatila i šaty a učebnice. Následovali profesora lektvarů do Velké síně. Dámská část (bradavických studentů) zavzdychala. Věšina dívek zůstala oněmněle zírat na dokonale krásného Edwarda, na tajemného Darwina s uhrančivým pohledem, na Jesseho ( mimochodem nevypadal jako ty duchové co si představíte z filmů o HP, při pohledu na něj by jste řekli, že je to úplně normální člověk, dokonce je i normálně hmatatelný, možná, že citlivým lidem by připadal trošku jiný, takhle jen tak přízračný, no nwm jak to mám popsat, no prostě americkej duch ... :D), na Jacoba (který se nenápadně snažil držet co nejdál od Edwarda) s jeho ostřejšími rysy a vypracovanou postavou, na Artemise, který byl sice poměrně bledý( na E. ale neměl), ale bylo na něj něco ... měl prostě šarm. A stál za ním Butler. Ani dámská část( skupiny) nezůstala nepovšimnuta. Snape je zastavil. Brumbál si znovu odkašlal.
"Myslím, že by nebylo moudré naše hosty rozdělovat do kolejí. Dostanou tedy svou vlastní," vypadalo to, že síň se roztáhla a uprostřed se udělalo místo, kde se vteřinku později objevil nový stůl. Byl kratší než ostatní, u profesorského stolu na stejné úrovni se zbývajícími, ale končil mnohem dříve, "navštěvovat budou, jak jsme již řekl, výuku šestého ročníku a hodiny budou mít se svými nebelvírskými kolegy. Ale jistě by jste je, stejně jako já, nejdříve rádi poznali. Profesore?" Obrátil se ke Snapeovi. Ten věděl, že má studenty představit. Prohledal kapsy svého hábitu. A ono nic. Pak si vzpomněl. "Aciio seznam," pronesl spíš v duchu a lehce mávl rukou ke svému místu u profesorského stolu.
"Black Jacob." Mladík předstoupil. Měl hnědé delší vlasy, ostré rysy a vysokou postavu.
"Cullen Edward." Velmi bledý, ale přesto dokonale krásný mladý muž došel k Jacobovi. A postavil se ne blíž, než v rámci zachování slušnosti musel.
"De Monra Valentine." Dívka s dlouhými černými naprosto rovnými vlasy (hehe, vyžehlila si je) a zelenýma očima se postavila vedle Jacoba. Měla vztyčenou hlavu a důkladně si prohlížela síň. Její pohled se zastavil na chlapci s podobnou barvou očí. Na čele měl jizvu ve tvaru blesku.
"De Silva Hector." Jesse se připojil k výše jmenovaným.
"Dracula Serafine." Tyhle brittské dětičky se o evropské dějiny evidentně moc nezajímali, jelikož dál klině pozorovali nově příchozí. Bledá dívka předstoupila. Její blond vlasy sahali sotva k ramenům. Jasně modré oči bloudili po síni.
"Fowl Artemis." Chlapec naznačil Butlerovi, aby zůstal na místě. Klidně a bezezájmu se připojil do řady.
"Magawana Syia." Čarodějka s ohnivě rudými vlasy došla ke skupině s zářivým úsměvem na svých rudých rtech. V očích měla veselé plamínky, ale zatím pouze tam.
"Sidhe Cait." Dívka se svěle hnědými vlasy a blond melírem se postavila vedle Syiy. Její hnědé oči se setkali s Snapovým chladným pohledem. Usmála se, tak nějak melancholicky.
"Smrt Darwin." Poslední mladík s černými vlasy a očima téže barvy přistoupil. Jeho jméno probralo všechny v síni.
"Smrt?!" Jediné slovo se ozývalo od každých úst. Ředitel znovu povstal.
"Když už je všechny známe, můžou se naši hosté posadit," pokynul jim rukou ke stolu. Poslechli a usadili se," ještě než začneme hodovat chtěl bych mezi námi přivítat profesora Lupina, který bude letos znovu vyučovat Obranu proti černé magii a profesorku Lauru Leandrovou. Ta vás bude učit nový předmět. Bílou magii," vedle Brumbála vstala sympatická mladá profesorka a mírně se uklonila," nyní, do jídla!" Na stolech se objevilo jídlo. Všichni se mu začali věnovat.
"Musím o nich vědět všechno. Rone vem si na starost kluky. Dean a Neville ti pomohou. Hermiono? Ginny? Vy dívky. Chci všechno. Odkud jsou. Co umí. S kým se nejvíc baví. Úplně všechno! Rozumíte?!"
"Ano, Harry," odpověděli oslovení sborově. Zapamatovali si to. Prohlédli si objekty zájmu jejich spolužáka, pak se dál věnovali své porci. Harry Potter ještě chvíli hleděl na nové studenty. Kdo asi jsou? Štvalo ho, že mu Brumbál nic neřekl. Měl přece právo to vědět. Možná už se potkali ve vlaku s Malfoyem. Ježiši, byli ve vlaku! No a co, pomyslel si chlapec. Aspoň vědí, co je to skutečný život a pravda. Zmijozeláci jsou špína. Představil si jak zachraňuje jednu z těch dívek před zlem (Malfoyem či jiným zmijozelem), pokud možno pomocí velmi bolestivého kouzla. Najednou měl velmi dobrou náladu.
Po hostině se studenti rozešli ke svým ložnicím. Butler se šel zeptat Brumbála, kde spí jeho svěřence a následně to místo zajistit a zkontrolovat. Jen naše skupinka se motala hradem směr sklepení. Snape se jim ztratil už před 10 minutami. Prostě zahnul a pak tam nebyl.
"Musíme ten kabinet najít!"
"Se hezky řekne a jak to bude praticky?"
"Co takhle se někoho zeptat?!"
"A koho asi? Nikde živá duše, pokud sis nevšiml." Edward s Jacobem vedli neustále stejný dialog. Pak zahnuli za jeden obzvlášť temný roh. Vedla je Serafine s Darwinem (metodou zkusmo). A kdo před nimi nestál. Mírně naštvaný Snape.
"To mě nejste schopni ani následovat?!" Otevřel dveře po své pravé ruce.
"A dovnitř!" Poslušně vlezli do odporného kabientu. Zavřel za nimi dveře a sedl si za svůj stůl. Skupinka postávala okolo. Někteří se rozhlíželi. Někteří raději ne.
"Všichni budete mít týden školní trest. Přidělím vás k různým profesorům. Budete se hlásit u nich v kabinetech zítra večer v osm hodin večer," vyštěkl,"Cullen a Black s prof. Lupinem(oba nasadili hodně naštvaný výraz), Magawana a Draculová proferoska Leandrová, Smrt a De Silva prof. McGonagalová, Sidhe a Fowl budou u pana Filche a slečna De Monra bude u mne. Vaše ložnice je ve sklepení, abychom k sobě měli co nejblíž. Všechny své potíže hlaste mě." Jeho pohledm ale říkal, že kdo něco takového udělá, skončí v hodně špatném stavu.
"Tady máte každý mapku hradu. Rozvrhy dostanete při snídani. A teď už jděte!(už mi zmizte z očí!)". S těmi slovy jim kouzlem otevřel dveře a přitom už se zvládl věnovat hodně tlusté bichli. Skupina vyšla ven. Nemluvili. Jen synchonizovaně zatáčeli a procházeli chodby, než došli k obrazu temné měsíční krajiny přes celou stěnu. Před ním stál Butler.
"Nesmím spát u vás, takže se uvidíme na snídani. Heslo je temnota." S těmi slovy se vydal do spletitých chodeb. Evidentně mu jeho vojenstký výcvik jakýmsi zázrakem umožnil si zapamaotvat trasu.
"Temnota," ozval se tedy Artemis. Obraz se odklonil. Vstoupil, ostatní za ním. Ocitli se ve společenské místnosti. Byla provedena v tmavých odstínech zelené. Vedli z ní dvoje schody. Dívčí a chlapecká ložnice. Skupina se podle toho rozdělila.
"Dobrou noc," pronesla Cait směrem k chlapcům. Zbylé dívky ji okamžitě napodobily.
"Dobrou," zahučeli chlapci.
Všihcni začali stoupat po schodech. Otevřeli dveře na jejich koncích a vešli do útulných ložnic. Vešli.
"Doufám, že žádná nejste náměsíčná a že nechrápete!" zeptala se naoko šokovaně Serafine.
"Ne!" ozvalo se v odpověď. Náledoval uvolněný smích. Konečně opadla ta strohá a napjatá atmosféra panující od stepování před Velkou síní.
"Ježiši, ten Snape je ale strašnej netopejr! Ty, Valentine, s ním budeš tejden trávit večery, já tě lituju!" řekla soucitně Cait.
"Fuj, ani mi ho připomínjete. Ten hábit ,co měl na sobě a ty jeho umaštěný vlasy! Oh, božeeee!" děsila se Syia. Všechny postupně vyjádřily Valentine upřímnou soustast. Cait si ubalila jointa a klidně pokuřovala. Ostatní vybalovali. Asi po dvou hodinách se vcelku spřátelily, zhasly a zalehly. Ale jedna jen klidně ležela. Počkala, až usnou, a potom tiše vyklozla do společenky. Ona spát nepotřebovala. Uměla to, ale pochybovala, že by se jí to teď podařilo. K vlastnímu údivu našla Serafine dole zažehnutý oheň v krbu. V křesle postavu. Tiše došla až k němu. Ovšem on se otočil a rozesmál.
"Nesnaž se. Seš dobrá, ale nepřekvapíš mě." Edward se upřímně zasmál. Serafine využila své upíří rychlsoti a skočila po něm. Jenže on stejnou rychlsotí uskočil a zaútočil na ní. Jenže teď se pro změnu rozesmála ona.
"Tohle nikdo normální nedokáže. Ty jsi taky upír, že ano?" nechala vyjet své zuby zašklebila se na něj.
"Neprovokuj! A ... když už seš tady ... nechceš si jít zalovit? Mám celkem hlad." Pokynul rukou k oknu. Mrkla. Došli k němu a vykočili ven. Nabrali svou šílenou rychlostí směr Zapovězený les.