20. listopadu 2007 v 16:25 | Cait Sidhe
|
Tutu kapitolku bych chtěla věnovat Nice,která mi s ní moc pomohla a pomáhá mi vlastně pořád.
K Fowl Manor přilétal hnědý sýček, k noze měl přivázaný dopis. Mířil k pootevřenému oknu v prvním patře. Provedl několik ladných otoček, chybělo už jen vlétnout.
" Arty, zas to okno! Nastydneš! Říkala ... "
Prásk!
" ... jsem ti, že když už sedíš u počítače, máš mít zavřené okno!"
"Jistě, mami." Mladý Fowl se odevzdaně podíval na matku. Ještě jednou ho vyruší a on řekne Butlerovi, aby ji vystřelil nejblíž někam k Marsu. K jejímu vlastnímu štěstí Angelina Fowlová se déle nezdržela a opustila pokoj.
Decentní zaklepání.
"Dále!" Bylo to hodně naštvané dále ...
"Artemisi, přilétla sova. A na noze měla uvázaný dopis. Před chvílí se vám pokusila atakovat okno." Butler coby správný osobní strážce držel ptáka v dostatečné vzdálenosti od Artyho.
"Výborně. Dej toho nebohého ptáka někam ... no někam. A ten dopis mně." Chlapec se zahloubal do dopisu. Naštvanost postupně nahrazovalo překvapení. Vytáhl z kapsy mobil.
"Butlere? Pamatuješ si loňské Vánoce? Ne, ty jak tu vybuchla biobomba už byli dávno předtím! Ty druhé s otcem ... Přesně ty. Mohl by jsi mi přinést tu edici Harry Pottera, co jsem tenkrát dostal od matky?Ne, není mi špatně ... ne, Butlere není! Prostě to přines!"
***
"Susanah ..."
"Ano, Jesse?" Její roztoužený pohled se setkal s jeho.
"Ty sis koupila sovu?"
"COŽE?!" Zmíněný biologický exemplář seděl na okně a vesele pozoroval mladou dvojici. Když si všiml, že mu věnují pozornost, nastavil nohu.
"Co to dělá?"
"No, kdyby ses podívala pořádně, mohla by sis všimnout, že na té noze má dopis."
"Taky seš nějakej chytrej ... pojď, pipi, pojď k tetičce Susanah."
"Ale, miláčku, to není slepice ... " Jessemu cukali koutky ale coby správný gentleman se (zatím) ovládal. Když začala dívka zápasit s provázkem, kterým byl dopis uvázaný, neudržel se.
"No, tak sem pojď ty! Tebe maj zvířaty stejně radši!" Sekla sebou na postel. Její přítel-duch došel k nádherné sově pálené a odvázal jí od nohy dopis.
"Je pro mě." Nebyl překvapený ... byl z toho uplně mimo.
"Kdo ti píše?! Dyť seš přes stopadesát let po smrti ... " Susanah udělala též překvapivý pohled a šla mu číst přes rameno.
***
Výr letící do Transylvánie už někde v Německu proklínal všechny čaroděje na světě a Brumbála ze všech nejvíc. To si ty blbé dopisy nemohl doručit sám, manik jeden starej?! Proč nemohl letět třeba do Irska? Ne, on musí do těch pitomejch hor. Díkybohu, zámek (hrad) Dracula už je před ním. Ehm ... asi bohužel. Ponurejší místo v životě neviděl. Rezignovaně se snesl níž, nabral plnou rychlost jako zamlada. Zastavil se až o zeď v jídelně, kde zrovna probíhala večeře. Snad nebude další chod ... Hrabě si ho všiml a díkybohu ( bohužel?) měl sovy rád. Jelikož už byl na tomto světě nějaký ten pátek poznal soví poštu. Převzal dopis a nařídil pro výra občerstvení s noclehem. Pak vyhodil ostatní ze sálu a začetl se. Bohužel nechal otevřené okno, kterým během chvilky prolétla sova č.2, ta už ale díkybohu uměla brzdit. Ukázkově zastavila přímo před hrabětem a ukázkově nastavila nohu. Dracula dopis odvázal. Sova stále ukázkově stála. Otevřel druhý dopis.
" To si ze mě ten manik dělá pr .... !" Vypadalo to, že sova si přesně uvědomuje, co stálo v jejím dopise, ovšem ani se nehla a dál ukázkově stála.
"Ona mě zabije!Určitě, ale co by člověk neudělal pro přítele." Obrátil oči v sloup.
" Demetrie!" Otevřely se dveře, do pokoje vešel mladý muž, došel až k hraběti a poklekl.
"Přeje si můj pán?" Hrabě se usmál. A zabodl sluhovi do srdce dýku. Pak ho s nevšední elegancí a rychlostí rozsekal na miniaturní kousíčky, ani ty nejrozměrnější nebyly větší než biftek. Hrabě si nervózně sedl do křesla. Zkusil dýchat. Pomohlo to a on se uklidnil. Právě včas. Vedle mrtvého se objevila postava v černém hábitu s kápí a kosou.
"Ty ignorante! Je jedna v noci! Taky chci někdy relaxovat!"
"Promiň, ale přišel ti dopis."
"A proto si zabil zde ležícího?!"
"Když já jsem zapomněl tvou adresu a náš drahý přítel Brumbál zdřejmě taky." Při vyslovění Brumbálova jména Smrt zbystřila. Luskla prsty. Vedle ní se do minuty objevila jiná postava v černém, která převzala kosu.
"Málem jsem zapomněla. Hrabě toto je můj syn. Darwin. Darwine, toto je můj drahý přítel. Hrabě Dracula." Dracula postavě v černém přátelsky stiskl ruku. Ta potom s mírnou úklonou zmizela. Smrt se usadila do křesla, které si přičarovala odnikud, otevřela svůj dopis a začetla se.
***
Tmavá špinavá ulice. Všude klid a ticho, které náhle narušil příchod(spíš přibíhání) mladé dívky držící mezi ramenem a uchem mobil a zárověň nabíjející zbraň ve svých rukou.
" Irene, promiň, ale já fakt nemám moc času na telefonování." Kdosi na druhém konci spojení měl evidentně opačný názor, takže začal o nádherných šatech, která jsou k vidění ... Dál se hlas nedostal, protože do uličky vběhl muž. Dívka už sice měla nabito, ale muž vystřelil dřív. Uhnula, schovala se za jednou z popelnic a opětovala střelbu. Bohužel ani on nebyl nějaké béčko a žádná kulka ho nezasáhla.
" Tak, maličká, neštvi mi! Chci ještě na fotbal, dneska hrajem s Itálií." Dívka se naštvala. Stopuje ho už pět dní. Dneska si na něj počkala při jeho každodenní cestě od putiky, začali se honit po městě a on mele o tom, že chce na fotbal! No, jestli mu nestojí ani za tu trochu času ...
"Myslim, že se toho zápasu nedožiješ. Co bys řek na trochu olova v žaludku, debile?!" Řekla spíš pro sebe, není ale vyloučeno, že ji slyšel. Opustila svůj úkryt. Zasypala ho sprškou kulek. Přesunul se mezi popelnice na druhá straně ulice. Srab, to se bojí holky?!
"Valentine, posloucháš me?"
"Jistě, Irene, myslím, že zejtra se tam můžeme zajít podívat, co myslíš?" I když odpovídala kamarádce neslevila z ostřelování. Popelnice se tak trochu rozlétly (no maličko jim v tom pomohla levitančním kouzlem,ale ten blb to stejně nepozná, tak co). Udělala kotoul ( s tím mobilem u ucha to bylo trošku složitější) směrem k němu čím se vyhla těm pár kulkám, co prolétly přesně tam, kde měla ještě před chvílí hlavu. Podrazila muži nohy. Vstala a nakopla ho. Ale oni on nelenil a vstával. Lehce se přesunula za něj, než se nadál mě zlomený vaz. Dívka ho odzbrojila a zavěsila kamarádce. Chtěla už pro ten den klid, což jí ale překazila sova, která jí přistála na rameni a nastavila nožku s dopisem.
***
"Miláčku, vydržíš to tu rok beze mě?"
"Ne, že bych byla obzvlášť ráda ... "
"Stačí slovo a do té Anglie nepojedu."
"Vím, že tam chceš. Jen mi piš, prosím ... ach Edwarde ... bude se mi stýskat!"
"Ale to mě taky Bello ... pojď ke mně ... "
Crrrrrrrr! Ostrá zvuk zvonku proťal romantickou atmosféru. Edward popadl Bellu do náruče a bleskově s ní doběhl až ke dveřím. Kdyby věděl, kdo je za nimi, nikdy by tak nespěchal.
"Ahoj, Bello."
"Ahoj, Jacobe." Napětí bylo téměř hmatalené. Pro oba "chlapce" šok. Setkat se se svým v podstatě konkurentem a navíc největším druhovým nepřítelem je přeci jen něco ...
"Chtěl jsem se jen rozloučit ... odjíždím ... na rok do Anglie ... " S Edwardem to skoro šlehlo. Svou upíří rychlostí se dopravil do obýváku než stihla Bella reagovat. Bože, ať jen neletí stejným letadlem ... Bella sice nerada, ale ukončila už takhle se špatně vyvýjející debatu u dveří a šla k Edwardovi. Ten už ale na romantické odpoledne neměl ani pomyšlení. Představa na cestu přes oceán v jednom letadle s tím odporným vlkodlakem ho děsila.
***
Cait Sidhe dopsala poslední řádek své nové fanfiction a vypla pc. Šla si nakapat do očí umělé slzy, protože zásadně u knížek a u pc zapomínala mrkat a oči z toho nesnesitelně pálily. K jejímu překvapení seděl na jejím pracovním stole sýček(možná taky výr nebo jiná sova, v tomhle se nikdy moc nevyznala). Když uviděla, že k ní zvedá pravou nožku, ke které byl uvázán dopis zarazila se ještě víc. O tomhle si může psát své FF, ale není to možné na jejím stole. Sova se nedala odbýt a zahoukala. Cait ji tedy osvobodila od dopisu. Začala ho číst.
"Buď jsem to přehnala s houbičkama nebo s tou FF," oznámila prázdnému bytu. Pro všechny případy, ale dopis přečetla celý. Pak si nakapala do očí a udělala si bílý čaj. Vrátila se ke stolu, mrkla na dopis.
"Ok, budeme si věřit, myslíš, že chce pan profesor Brumbál potvrzení o účasti?" otázka byla směřována na sovu. Ta souhlasně houkla.
***
"Syio? Můžeme si promluvit?" Mladá pouštní elfka se otočila ke své mistryni.
"Ano, paní." Syia se sice neochotně, ale přece zvedla a courala se za tázající ...Ta za chvilku zastavila a vyčkávaně se na Syiu zahleděla.
"Napsal mi můj drahý přítel. Albus Brumbál ... vidím, že ti to nic neříká. On je ředitelem na Bradavické škole čar a kouzel ..., " to už zájem vzbudilo," a tebe zvou na roční školní výměnu. Co tomu říkáš? Povoluji ti odjet, i ostatní už to odsouhlasili. Odvezu tě na nádraží, odkud se tam s dalšími pozvanými odstaneš." Elfka na ní chvilku koukala, jestli nespadla z Marsu. Podle vážného obličeje evidentně ne.
"Co tu ještě děláš, Syio?"
"Ehm ... nic paní ... já už balííííím," s posledním slovem nasadila sprint od svého pokoje.
Ahojky prosím mrkni na můj new blog doufám že se ti bude líbit a prosím nech tam kometník jo a sorry za reklamku!