Listopad 2007

Part II

28. listopadu 2007 v 9:09 | Cait Sidhe |  Pátá kolej
Pro Aife ... díky za půjčení Syiy, doufám, že je to bez poplatků
Zuřila válka. Nikdo si nemohl být jist, kdo je s ním, kdo proti němu. Vzduchem létaly kouzelné paprsky a často se ozýval jekot, když našly svůj cíl. Ti dosud bojeschopní se schovávali za těly padlých či chromých. Snažili se odtáhnou zraněné přátele z hlavní linie boje, ale moc to nešlo. Napadnutí se více než méně stahovali. Od výjezdu Bradavického expresu z nástupiště 9 a 3/4 už uplynula celá jedna hodina. Na konci vagonu ve větším rezervovaném kupé sedělo devět lidí. Ehm, jeden z nich byl duch. Ehm podruhé, +1 osobní strážce. Jeho svěřenec Artemis nejevil o dění mimo nejmenší zájem, jako vlastně celé kupé. Až na mladou dívku s ohnivými vlasy v minisukni a krátkém topu. Na dlaních jí tančily malé plaménky. Byla nervózní. Nebo bojechtivá. Náhle se otevřely dveře. Dovnitř vpadl vysoký blonďák v černém školním hábitu se zelenostříbrným znakem na hrudi.
"Ehhh, promiňte, že ruším. Hned půjdu." Pak mu došlo, že nikoho z nich nezná. Jeho krátké rozjímání přerušil nečekaný vpád dívky v podobném oděvu.
"Draco, je to v hajzlu. Za Potterem je celej Nebelvír a Havraspár. Mrzimorští kázají něco o rovnoprávnost, ale ne všichni. Prvňáci se schovali uprostřed a modlej se, ať nevybuchnou. Půlku vlaku už jsme prohráli. Jejich základna je přesně na druhym konci a prej tam má zajatce!" vysypala ze sebe obsáhlé hlášení. Byla vyděšená. Hodně.
"Moment, co se vlastně děje?" Takže dívka v minisukni byla i zvědavá.
" Potter. Vyhlásil, že studenti Zmijozelu nemají právo studovat na škole."
"Můžu nějak pomoct? Takovýho hajzla bych ráda trochu připálila." Dívka v minisukni úplně ožila a plamínky se divoce roztančili.
"Syia Magawana," dodala ještě.
"Draco Malfoy," chlapec předvedl zběžnou úklonu.
"Když se teď znáte, můžeme se vrátit? Musíme vydržet do Bradavic!" Vyděšené děvče plynule přecházelo do hysterie. Zbylé osazenstvo mlčky sledovalo jejich odchod. Nikdo z nich nikoho neznal. Mají pomoct? Jenže komu? Kdo je v právu?
"Dáte si někdo jointa?" Všichni se podívali na dívku v černých jeansech.
"Jointa? Marihuany?"
"Čeho jiného." Dívka vytáhla ubalenou cigaretu. Zapálila si.
"Ty kouříš marihuanu?" Bledý chlapec to buď nechápal, nebo si chtěl po hodině mlčení popovídat.
"Když neni nic jinýho ... dáš si taky?" Bledý chlapec uvažoval ... marihuana není vcelku zdravý škodlivá a nevyvolává závislost ...
"Zkusit se má všechno," usmál se a přijal nabízený joint.
"Artemis Fowl."
"Cait Sidhe," přikývla distributorka omamné látky.
"Mohla bych taky? Valentine de Monra."
"A já ... "
Po další hodině ...
"Lidi s vaáma ten rok asi nebude tak těžký přežiíííít!" Na Caitin výkřik odpověděla vlna smíchu. Resp. celé kupé. Ehm, Butler ne. Ten seděl u okna a uvažoval, jestli si taky neměl dát. Otevřely se dveře kupé. Dovnitř vtančila Syia, za ní se pyšně nesl Draco: "Potter se stáhl. Syia mu podpálila rozkrok." Odpověděl mu hlasitý smích. Nechápavě civěl na ty, kteří ještě před hodinou kameně seděli, ignorujíce okolí. Pak mu padla do oka dívka v černých jeansech. Právě vytáhla jointa a zapálila si.
"Ste cvoci? Vy tu kouříte marihuanu?!"
"Ne, my už jsme dokouřili. A spíš vy dva ste nějaký divný," oznámil mu maldík, který převzal joint.
"Nonééé, dejte mi taky!" Syia si sedla mezi Cait a šlohla Artemisovi jointa.
"Álé, pane Malfoyi, jste určitě unaven,tohle vám pomůže." Draco zapátral po majiteli toho úžasně melodického hlasu. Pak se zadíval do těch očí. Nádherných černých očí. Měl pocit, že se v nich utopí, takže ochotně poslechl. Přebral joint a dál se topil.
Příjezd do Bradavic ...
"Héléééé, ten vlak stojí!"
"Ej!No, fakt!"
"Tak jdeme, ne?"
"Kaááám?"
"Ohhhh, ven!" Vysmátá partička devíti budoucích a jednoho současného studenta opustila kupé(že jim to dalo práce). Butler je navigoval a Artemise pro jistotu nesl. Konečně vylezli jako poslední z vlaku. Syia s Cait se podpírali( ehhh, objímali je přesnější ). Jinak se zbytek pohyboval více( Jesse se jako duch nesl) či mémě( Artemis byl nesen a Jacob ťapkal po čtyřech) v pořádku. Butler, zase on, zabral dva zbývající kočáry. Hodil Artemise do prvního(měl menší výčitky, ale když viděl mladíka ještě bledšího než Artemis ( ehhh, Edward!), jak se snaží Jacoba, ten byl pořád na všech čtyřech, skopat do jezera, musel zasáhnout! ). Většina kočárů už byla pryč, takže si jich nikdo nevšímal. Osobnímu strážci se konečně podařilo skupinku rozmístit do kočárů.
"Huráááá na hrááád! Huráááá na hrááád!" Syia s Cait začali zpívat a Arty s Edwardem se sesunuli pod sedadla v záchvatu smíchu.
,Bože, ať je cesta krátká´ doufal Butekr a velmi litoval, že si nešlehl taky. Zvlášť potom, když si Darwin uvědomil, kdo je a co jsou ty koně táhnoucí jim kočár. Křikl na ně pobídku v hodně divném jazyce a oni zrychlili. U obou kočárů. Všichni se nahrnuli k okýknům a začali "ty svoje" hlasitě povzbuzovat.
"Jedééém!" Serafina se vyhoupla na střechu kočáru, kde se v pohodě postavila.
"Umim táááky!" Edward ji napodobil. Každý stál na střeše svého kočáru. Darwin vykřik na koně další pobídku a ti se nyní hnali už velmi velmi vysokou rychlostí. Ovšem oba "sebevrazi" na střechách si to dál užívali. Jenže tou ohromnou rychlostí začínali dohánět ostatní kočáry.
"Darwine, rychleji!!!!! Musíme tam bejt pervnííííí!"
"Prosím, pane Darwine, zpomalte je. Můžeme to do někoho napálit!" To Butler zase zkoušel zachránit situaci.
"Když já nevím jak!" Nj, když je někdo zhulenej ... Dostali se do "davu". A rychle před něj.
"Hezkyýýýý, nikoho jsme nesejmuli!" Artemis byl tou skutečností vééélmi udiven. Butler ještě víc.
"Pooozoooor! Lidi před námi! A taky nějakej barááák!" Hlásila Serafina ze střechy.
" A ten barák má bránu!" Dodával Edward.
"Tak to zkusíme! Třebaaaááá ..." Darw něco řekl a ono nic. Tak druhý pokus. Zase nic. Třetí. Koně díkybohu (kupodivu) zastavili. Jen byli trošku uřícení. Ke kočárům doběhlo několik postav.
"Nařizuji vám, aby jste opustili naše kočáry," řekl takový menší vousatý dědek.
"A to po nás chce k .. kdo?"
"Jmenuji se Albus Brumbál. Jsem ředitelem této školy."
"Éee lidi! Poslechněte ho! Táta ho znaááááá!" Serafina seskočila ze střechy a hrnula se obejmout slavného ředitele. Otevřeli se dvířka kočárů, osazenstvo se začalo trousit ven, Edward si zákeřně počkal až se po čtyřech vypotácí Jacob a s veškorou elgancí, které byl ve svém stavu schopen, na něj skočil. Teda chtěl. Butler již znovu nesoucí Artemise do něj stačil strčit, takže se strážka nekonala. Syia a Cait (znovu se objímajíce) vědomy si slušného vychování, hlasitě pozdravily.
"Brej den, říďo!" Uplně stejně. Moc jim to ladilo.
"Co to s vámi je?!"
"Omlouvám se, pane. Ale uplně se zhulili. Kam s nimi mám jít?" Zase jediný Butler byl schopen konverzace. Draco se konečně vypotácel coby poslední z kočáru.
"Draco Malfoy," konstatoval Brumbál, pak pokračoval k Butlerovi," vemte je, prosím, na ošetřovnu, profesor Snape vás tam zavede." Muž za ním se podíval na skupinku a odvlál směrem k bráně.
"Netopýre, poškeeej! Nestíháme!" Při Caitině poznámce profesor ztuhl. Počkal až k němu všichni došli, pak rázoval dál. Všichni až na zmijozelského bloďáčka. Ten stál před zbytkem profesorů a pomalu si uvědomoval, co a jak. Účinky jointa začínali odeznívat.
"Pane Malfoyi, máte měsíční trest s profesorkou McGonagalovou. A strhávám Zmijozelu 50 bodů."
"Ale pane řediteli ... "
"Ještě nějaký problém a zakážu vám návštěvy Prasinek a famfrpál. Máte nějaké dotazy, pane Malfoyi?"

Part I

20. listopadu 2007 v 16:25 | Cait Sidhe |  Pátá kolej
Tutu kapitolku bych chtěla věnovat Nice,která mi s ní moc pomohla a pomáhá mi vlastně pořád.
K Fowl Manor přilétal hnědý sýček, k noze měl přivázaný dopis. Mířil k pootevřenému oknu v prvním patře. Provedl několik ladných otoček, chybělo už jen vlétnout.
" Arty, zas to okno! Nastydneš! Říkala ... "
Prásk!
" ... jsem ti, že když už sedíš u počítače, máš mít zavřené okno!"
"Jistě, mami." Mladý Fowl se odevzdaně podíval na matku. Ještě jednou ho vyruší a on řekne Butlerovi, aby ji vystřelil nejblíž někam k Marsu. K jejímu vlastnímu štěstí Angelina Fowlová se déle nezdržela a opustila pokoj.
Decentní zaklepání.
"Dále!" Bylo to hodně naštvané dále ...
"Artemisi, přilétla sova. A na noze měla uvázaný dopis. Před chvílí se vám pokusila atakovat okno." Butler coby správný osobní strážce držel ptáka v dostatečné vzdálenosti od Artyho.
"Výborně. Dej toho nebohého ptáka někam ... no někam. A ten dopis mně." Chlapec se zahloubal do dopisu. Naštvanost postupně nahrazovalo překvapení. Vytáhl z kapsy mobil.
"Butlere? Pamatuješ si loňské Vánoce? Ne, ty jak tu vybuchla biobomba už byli dávno předtím! Ty druhé s otcem ... Přesně ty. Mohl by jsi mi přinést tu edici Harry Pottera, co jsem tenkrát dostal od matky?Ne, není mi špatně ... ne, Butlere není! Prostě to přines!"
***
"Susanah ..."
"Ano, Jesse?" Její roztoužený pohled se setkal s jeho.
"Ty sis koupila sovu?"
"COŽE?!" Zmíněný biologický exemplář seděl na okně a vesele pozoroval mladou dvojici. Když si všiml, že mu věnují pozornost, nastavil nohu.
"Co to dělá?"
"No, kdyby ses podívala pořádně, mohla by sis všimnout, že na té noze má dopis."
"Taky seš nějakej chytrej ... pojď, pipi, pojď k tetičce Susanah."
"Ale, miláčku, to není slepice ... " Jessemu cukali koutky ale coby správný gentleman se (zatím) ovládal. Když začala dívka zápasit s provázkem, kterým byl dopis uvázaný, neudržel se.
"No, tak sem pojď ty! Tebe maj zvířaty stejně radši!" Sekla sebou na postel. Její přítel-duch došel k nádherné sově pálené a odvázal jí od nohy dopis.
"Je pro mě." Nebyl překvapený ... byl z toho uplně mimo.
"Kdo ti píše?! Dyť seš přes stopadesát let po smrti ... " Susanah udělala též překvapivý pohled a šla mu číst přes rameno.
***
Výr letící do Transylvánie už někde v Německu proklínal všechny čaroděje na světě a Brumbála ze všech nejvíc. To si ty blbé dopisy nemohl doručit sám, manik jeden starej?! Proč nemohl letět třeba do Irska? Ne, on musí do těch pitomejch hor. Díkybohu, zámek (hrad) Dracula už je před ním. Ehm ... asi bohužel. Ponurejší místo v životě neviděl. Rezignovaně se snesl níž, nabral plnou rychlost jako zamlada. Zastavil se až o zeď v jídelně, kde zrovna probíhala večeře. Snad nebude další chod ... Hrabě si ho všiml a díkybohu ( bohužel?) měl sovy rád. Jelikož už byl na tomto světě nějaký ten pátek poznal soví poštu. Převzal dopis a nařídil pro výra občerstvení s noclehem. Pak vyhodil ostatní ze sálu a začetl se. Bohužel nechal otevřené okno, kterým během chvilky prolétla sova č.2, ta už ale díkybohu uměla brzdit. Ukázkově zastavila přímo před hrabětem a ukázkově nastavila nohu. Dracula dopis odvázal. Sova stále ukázkově stála. Otevřel druhý dopis.
" To si ze mě ten manik dělá pr .... !" Vypadalo to, že sova si přesně uvědomuje, co stálo v jejím dopise, ovšem ani se nehla a dál ukázkově stála.
"Ona mě zabije!Určitě, ale co by člověk neudělal pro přítele." Obrátil oči v sloup.
" Demetrie!" Otevřely se dveře, do pokoje vešel mladý muž, došel až k hraběti a poklekl.
"Přeje si můj pán?" Hrabě se usmál. A zabodl sluhovi do srdce dýku. Pak ho s nevšední elegancí a rychlostí rozsekal na miniaturní kousíčky, ani ty nejrozměrnější nebyly větší než biftek. Hrabě si nervózně sedl do křesla. Zkusil dýchat. Pomohlo to a on se uklidnil. Právě včas. Vedle mrtvého se objevila postava v černém hábitu s kápí a kosou.
"Ty ignorante! Je jedna v noci! Taky chci někdy relaxovat!"
"Promiň, ale přišel ti dopis."
"A proto si zabil zde ležícího?!"
"Když já jsem zapomněl tvou adresu a náš drahý přítel Brumbál zdřejmě taky." Při vyslovění Brumbálova jména Smrt zbystřila. Luskla prsty. Vedle ní se do minuty objevila jiná postava v černém, která převzala kosu.
"Málem jsem zapomněla. Hrabě toto je můj syn. Darwin. Darwine, toto je můj drahý přítel. Hrabě Dracula." Dracula postavě v černém přátelsky stiskl ruku. Ta potom s mírnou úklonou zmizela. Smrt se usadila do křesla, které si přičarovala odnikud, otevřela svůj dopis a začetla se.
***
Tmavá špinavá ulice. Všude klid a ticho, které náhle narušil příchod(spíš přibíhání) mladé dívky držící mezi ramenem a uchem mobil a zárověň nabíjející zbraň ve svých rukou.
" Irene, promiň, ale já fakt nemám moc času na telefonování." Kdosi na druhém konci spojení měl evidentně opačný názor, takže začal o nádherných šatech, která jsou k vidění ... Dál se hlas nedostal, protože do uličky vběhl muž. Dívka už sice měla nabito, ale muž vystřelil dřív. Uhnula, schovala se za jednou z popelnic a opětovala střelbu. Bohužel ani on nebyl nějaké béčko a žádná kulka ho nezasáhla.
" Tak, maličká, neštvi mi! Chci ještě na fotbal, dneska hrajem s Itálií." Dívka se naštvala. Stopuje ho už pět dní. Dneska si na něj počkala při jeho každodenní cestě od putiky, začali se honit po městě a on mele o tom, že chce na fotbal! No, jestli mu nestojí ani za tu trochu času ...
"Myslim, že se toho zápasu nedožiješ. Co bys řek na trochu olova v žaludku, debile?!" Řekla spíš pro sebe, není ale vyloučeno, že ji slyšel. Opustila svůj úkryt. Zasypala ho sprškou kulek. Přesunul se mezi popelnice na druhá straně ulice. Srab, to se bojí holky?!
"Valentine, posloucháš me?"
"Jistě, Irene, myslím, že zejtra se tam můžeme zajít podívat, co myslíš?" I když odpovídala kamarádce neslevila z ostřelování. Popelnice se tak trochu rozlétly (no maličko jim v tom pomohla levitančním kouzlem,ale ten blb to stejně nepozná, tak co). Udělala kotoul ( s tím mobilem u ucha to bylo trošku složitější) směrem k němu čím se vyhla těm pár kulkám, co prolétly přesně tam, kde měla ještě před chvílí hlavu. Podrazila muži nohy. Vstala a nakopla ho. Ale oni on nelenil a vstával. Lehce se přesunula za něj, než se nadál mě zlomený vaz. Dívka ho odzbrojila a zavěsila kamarádce. Chtěla už pro ten den klid, což jí ale překazila sova, která jí přistála na rameni a nastavila nožku s dopisem.
***
"Miláčku, vydržíš to tu rok beze mě?"
"Ne, že bych byla obzvlášť ráda ... "
"Stačí slovo a do té Anglie nepojedu."
"Vím, že tam chceš. Jen mi piš, prosím ... ach Edwarde ... bude se mi stýskat!"
"Ale to mě taky Bello ... pojď ke mně ... "
Crrrrrrrr! Ostrá zvuk zvonku proťal romantickou atmosféru. Edward popadl Bellu do náruče a bleskově s ní doběhl až ke dveřím. Kdyby věděl, kdo je za nimi, nikdy by tak nespěchal.
"Ahoj, Bello."
"Ahoj, Jacobe." Napětí bylo téměř hmatalené. Pro oba "chlapce" šok. Setkat se se svým v podstatě konkurentem a navíc největším druhovým nepřítelem je přeci jen něco ...
"Chtěl jsem se jen rozloučit ... odjíždím ... na rok do Anglie ... " S Edwardem to skoro šlehlo. Svou upíří rychlostí se dopravil do obýváku než stihla Bella reagovat. Bože, ať jen neletí stejným letadlem ... Bella sice nerada, ale ukončila už takhle se špatně vyvýjející debatu u dveří a šla k Edwardovi. Ten už ale na romantické odpoledne neměl ani pomyšlení. Představa na cestu přes oceán v jednom letadle s tím odporným vlkodlakem ho děsila.
***
Cait Sidhe dopsala poslední řádek své nové fanfiction a vypla pc. Šla si nakapat do očí umělé slzy, protože zásadně u knížek a u pc zapomínala mrkat a oči z toho nesnesitelně pálily. K jejímu překvapení seděl na jejím pracovním stole sýček(možná taky výr nebo jiná sova, v tomhle se nikdy moc nevyznala). Když uviděla, že k ní zvedá pravou nožku, ke které byl uvázán dopis zarazila se ještě víc. O tomhle si může psát své FF, ale není to možné na jejím stole. Sova se nedala odbýt a zahoukala. Cait ji tedy osvobodila od dopisu. Začala ho číst.
"Buď jsem to přehnala s houbičkama nebo s tou FF," oznámila prázdnému bytu. Pro všechny případy, ale dopis přečetla celý. Pak si nakapala do očí a udělala si bílý čaj. Vrátila se ke stolu, mrkla na dopis.
"Ok, budeme si věřit, myslíš, že chce pan profesor Brumbál potvrzení o účasti?" otázka byla směřována na sovu. Ta souhlasně houkla.
***
"Syio? Můžeme si promluvit?" Mladá pouštní elfka se otočila ke své mistryni.
"Ano, paní." Syia se sice neochotně, ale přece zvedla a courala se za tázající ...Ta za chvilku zastavila a vyčkávaně se na Syiu zahleděla.
"Napsal mi můj drahý přítel. Albus Brumbál ... vidím, že ti to nic neříká. On je ředitelem na Bradavické škole čar a kouzel ..., " to už zájem vzbudilo," a tebe zvou na roční školní výměnu. Co tomu říkáš? Povoluji ti odjet, i ostatní už to odsouhlasili. Odvezu tě na nádraží, odkud se tam s dalšími pozvanými odstaneš." Elfka na ní chvilku koukala, jestli nespadla z Marsu. Podle vážného obličeje evidentně ne.
"Co tu ještě děláš, Syio?"
"Ehm ... nic paní ... já už balííííím," s posledním slovem nasadila sprint od svého pokoje.

Nový začátek

18. listopadu 2007 v 19:56
Víte co se s člověkem stane, když si přečte dvě sci-fi knížky, mrkne na Kinga, přelouská ixy FF na HP, při vaření čaje přečte několik pasáží z AF + pul dne seká dříví? Se mnou se stala divná věc ... (teda krom toho že mě bolej záda, nožišky a hlaviška) začala jsem zatim imaginárně vytvářet novou povídku ... brzo sem něco hodím, snad to nebude tak střelené jak si zatím představuju ...
pozn. mělo by se to týkat mezinárodní roční výměny v Bradavicích
ehm ... asi i mezidruhové ...
pozn.č.2 pokud v průběhu povídky přijdete na to, že vám unikají některé souvislosti projevte se ... chci tam totiž dát i postavy ze svých oblíbených knížek
pozn.č.3 jestli by tam někdo chtěl svou postavu ať ot bude co to bude může mi dát vědět ...

Epilog

13. listopadu 2007 v 16:35 | Cait Sidhe |  Elira Raemová
Harry kráčel Bradavickými pozemky. Potřeboval se dostat až za hranici, aby se mohl přemístit. Kvůli takové pitomosti usmál se v duchu. Rozhlédl se a zavzpomínal proč to dělá.
Při tom debilním večírku řádu(na kterém se tedy všichni ostatní skvěle bavili) šel radši ven. Všude viděl Siriuse, všechno tam na něj padalo. A téma Sirius tolik bolelo. Už svého milovaného kmotra nikdy neuvidí. K jeho překvapení se ve svých odhadech zmýlil. Před domem, kde se oslava konala( byl na okraji jedné mudlovsé vesnice) stála ještě jedna postava. Pomalu k ní došel a dal Eliře ruku kolem ramen.
"Copak děláš tady venku?" Nelekla se. Věděla o něm od chvíle kdy vyšel z domu.
"Pozoruju hvězdy. Co ty?"
"Právě jsem se k tobě připojil. Nechceš se projít?"
"Ale jo proč ne. Máme čas." Jistě, večírek měl trvat až do rána. Teda ten pro Harryho. Elira měla jiné plány. Ale to Harry netušil a tak jí místo kolem ramen položil ruku okolo pasu a přivinul jí k sobě. Nebránila se. Jen se na něj překvapeně podívala. Pak opřela hlavu o jeho rameno a pomalu šli.
"Víš, že se mi líbíš?" Ticho vyrušila otázka chlapce, který přežil.
"Ne. Ještě jsi se nezmínil." V podobném duchu se spolu bavili asi hodinu než opět stanuli před domem Řádu.
"Půjdeš dovnitř?"
"Ne běž sám. Já tu ještě chvíli zůstanu." Harry jí pohladil po tváři a vešel do domu. Po chvíli stejnými dveřmi vyšel Snape.
"Můžeme slečno Raemová?"
"Jistě pane profesore. Proč bychom nemohli." Stále uvažovala o tom jestli se právě nehodlá zasebevraždit. Řád má večírek na který je pozvaná a ona si odejde s profesorem lektvarů.
Snape jí chytil za ruku a přemístili se. Objevili se na předměstí Londýna. Snape zamířil k jednomu z domů. Teď už se za ním docela neochotně vlekla. Vešli.
"Návštěva!" pronesl ze tmy první hlas.
"Kdo jste?" ozvals e i druhý.
"Ralfe to sme my." ödpověděl jim mistr lektvarů. Místnost zalilo světlo. V koutě seděli dva muži a mladík. Elira se podívala pořádně a poznala svého otce, Luciuse Malfoye a samozdřejmě Draca. Ušklíbla se. Jak jinak.
"Eliro! Andílku! Pojď ke mě!" otec byl evidentně velmi rád, že jí vidí. Doběhla k němu s ochotně s nechala sevřít v náručí. Draco na ní chvíli koukal jako na zjevení. Skoro bylo slyšet jak se ot snaží pochopit. Elia, kamarádka Harryho Pottera a Nebelvíranka sedí s ním v této místnosti a objímá s es jedním z předních smrtijedů?!
"Děti omluvte nás teď musíme vedle ještě něco probral." Oznámil hlas Luciuse Malfoye a upozornil tak Ralfa ať dceru pustí, že vážně mají ještě něoc k jednání. Všichni tři smrtijedi se odebrali do vedlejší místnosti. Po jejich odchodu zavládlo v místnosti ticho. Jenže ženský jsou zkrátka od přírody ukecaný.
"Ahoj Draco."
"Ehhh ahoj ... ehhhh ... ?"
"Elira."
"Jo diky ahoj Eliro."
"Vypadal jsi překvapeně."
"Stále jsem. Co tu děláš? Tohle je jen pro zvané."
"Jsme zvaná."
"Ty? Kamarádka Harryho Pottera se rozhodla přidat ke smrtijedům?!Běž si dělat srandu z někoho jinýho."
"To víš rodinu si nevybereš."
"Co s tim má společnýho tvoje rodina?"
"A kdo si myslíš že byl ten chlápek, kterýmu sem vletěla od náruče?"
"Ehm ... otec?"
"Bingo." Tři muži se vrátili zpět. Ovšem trochu nervoznější než odešli. Mírně si přidržovali předloktí.
"Zůstaňtě tu. My musíme jít." ELiře se vůbec nelíbilo že by měla někde zůstat. Odhodlala se k sebevražednému pokusu. Podívala se Snapeovi do mysli. Ten se díkybohu zrovna soustředil na to jak vypochodovat z místnosti. Elira se usmívala. Konečně všichni tři vypadli.
"Vstávej Draco jdem ne?"
"Kam? Za nima? Dyť řikali ať zůstanem! A ani envíme kam se šli přemístit."
"Já to vím. Pojď." A taky vím že Snape má v tom tetování infekci debil jeden. Popadla Draca za ruku a vyšli z domku.
"Chyť se mě a nepouštěj jo?" Draco přikývl. Najednou se docela těšil na boj. Třeba na něj bude otec hrdý a Voldemort ho přijme ještě dnes. Usmál se. Pak s epřemístili.
Když se objevili v¨rozbojované bitvě Eliru málem švihlo. Byli před domem řádu kde se ještě před hodinou loučila s Harrym. Okamžitě pustila Draca a začala obhlížet situaci. Řádu i smrtijedů bylo zhruba stejně. Vlasně ne. Kandidáti řádu tu byli taky a bojovali. Takže smrtijedi za chvilu zdrhnou. Podívala se do svého bezprostředního okolí. Viděla Temného pána jak se kochá pohledem. Debil jeden to je slepej? pomyslela si.Takže s evrhla do bitevní vřavy. Ale ... za koho vlastně?! Za oba. Pár kouzel na smrtijedy. Pár na Řád. Pořád byla v pohybu. Pak přišla na lepší věci. Všimla si, že smrtijedi jsou mezi členy řádu a většinou napadají nováčky. Usmála se a jakoby namířila do řad Řádu. Používala vyšší černou magii aby se zbytečně nezdržovala. Jeden smrtijed. Druhý ... Když sejmula jednoho který se skláněl nad Ronem udělala otočku a trefila toho u Ginny. Svině. Na slabší. Pak uviděla Snapea. Stáli s Tonksnovou proti sobě a líně se napadávali. Jen tak z povinnosti. Elira z toho málem dostala záchvat smíchu. Pak ale Tonksnovou vystřídal Sirius a začal boj. Idioti! Idioti! zakřičela v duchu. Co s nimi?! Použila složitější ale účiné kouzlo, které trefilo strom za Snapem. Ten se velmi naštvaně otočil. Začal na ní vysílat kouzla, která laskavě odrazila a pak ho omráčila. Měla skloněnou hlavu. Doufala, že v té tmě by ji nemuseli poznat. Evidentně se povedlo, protože Sirius na ní zaútočil taky. Líně uhýbala kouzlům a lehce mávla hůlkou aby ho omráčila. No jo táta ot říkal. Extra talent na na černou magii.
Harry konečně dosáhl hranice a přitom myslel na Eliru. Líbí se jí? Na otm večírku ho nechala a smála se s ním. O víkendu jí nebylo ve škole vidět. A on ted dělá tohle. Přemístil se. Objevil se v jedné Londýnské ulici. Měl na sobě mudlovské šaty takže s enemusel bát. Věděl přesně kam chce. Ušel pár metrů a vešel do malého útulného krámku květinářsví.
Chvíli před Harrym tam ale vešel ještě někdo. Byl to zamyšlený muž s kápí přes hlavu. No je fakt, že mít takovej hadí ksicht a rudý oči jako on nechala ybch si tu kápi taky. Ano Lord Voldemort ¨byl v mudlovském květinářství. Při poslední bitvě s Řádem uviděl někoho kdo ho strašně zajímal. Byla ot dívka která se přemístila za něj spolu s Dracem Malfoyem. Proběhla okolo a začala do řad Řádu vysílat kouzla. To by nebylo divný. Ale byla ot kouzla vyšší černé magie. To ho dostávalo. Pohybovala se tak ladně. Ach ... Potom se mu ztratila v davu. Ještě ji zahlédl, když omráčila svého profesora lektvarů, ais chudák vetušila že všichni Bradvičtí učitělé nejsou na té dobré straně, a toho trestance Blacka. Dobrá práce. Muselis e stáhnout ale on byl naprosto konsternován. Nakonec se od svého věrného dozvěděl že je to Ralfova dcera. Tak která se má přidat k němu. A ot je tak hezká ... Vešel do květinářství. Ralf říkal, že od dětsví miluje růže ...
"Velkou kytici růží."
"Lituji pane růží už tu mám jen sedm nevadí?"
"V pořádku." Voldemort měl moc dobrou náladu, jiank už by byla mudla za pultem mrtvá. Pak se ozval zvonek nade dveřmi. Temný pán se neohlédl. Nově příchozí ho nezajímal. K tomu se obrátila druhá prodavačka.
"Přejete si?"
"Růže."
"Lituji tento pán si bere poslední." Harry se podíval na zákazníka před ním. byla na něm něco pověodmého.
"Pane? Nemohl by jste mi nechat alespoň jednu růži?"
"Nemohl." Voldemort se otočil na toho drzouna.
"Harry James Potter!"
"Áah zdravim Tome."
"Co tu děláš ty malej spratku?!"
"Nakupuju Tome sis nevšiml?! Právě jsi mi sebral všechny růže." Harry byl docela naštvaný. Elira růže miluje. Ovšem na Voldemorta neměl. Ten měl jeden hezký den a potkal Harryho, který mu říkal Tome a evidentně ho to bavilo. Vytáhl hůlku a začal po Harrym metat nejrůznější kletby.Harry reagoval velm,i rychle s kryl se. Přitoms enenápadně snažil dostat k pultu a ukradnout růže.
"Pottere nech ty růže!"
"Trhni si komu ty bys je asi tam dával."
"Dceři ejdnoho mého věrného mé budoucí věrné smrtijedce. Komu bys je dal ty ty ubohý?"
"Spolužačce která má na tebe stejný názor jako já!"
"Moji smrtijedi na tebe taky nemají nejlešpí názor."
"Většina kouzelníků na tebe nemá nejlepší názor. A nech mě sebrat ty růže!"
"Dej od nich ty svoje pracky pryč spratku jeden!"
"Ty je nech bejt! Ještě něoc chytnou ... "
"Pottere!!!!!!" Voldemortovi povolili nervy a začal po Harrym střílet kletby smrti.
"Pokaždé když mam dobrej den taks e objedvíš a zkazíš mi ho Pottere! Chci jen dát jedné dívce květiny! Tak laskvaně umři a nech mě jít!"
"Nemohl by jsi ty? Naprosto by mi to vyhovovalo. Takhle ty růže zničím než je Eliře dám."
""Eliře? Eliře Raemové?"
"Jo! To je ta milá dívka co by it ráda nakopala prdel!"
"Elira Raemová sse chce stát ejdnou z mých věrných a ty květiny pro ní chci já ty spratku!"
Harry byl už naštvanej ale tohle ho mírně překvapilo ovšem vzápětí doslovně nasralo.
"Nebudeš mi přebírat holku ty temnej šmejde!"
Paprsek barvy Harryho očí se vsákl do Voldemortovi hrudi.
"Spartku jeden ... "
"Umři už a nezdržuj! Musim se včas vrátit." zasyčel Harry ještě plný adrenalinu. Pro jistotu ještě Voldemortovi sebral hůlku a zlámal všechny kosti v těle. Pak sebral kupodivu neporušenou kytici růží a usmál se na vyděšené prodavačky schované za pultem. Skrz zničenou výlohu zahlédl členy Řádu.
"Taky se musí všechno dozvědět ... Dámy othle je za ty růže přeji příjemný den."
Pak se přemístil.

Elira Raemová

7. listopadu 2007 v 9:20 | Cait Sidhe |  Elira Raemová
"El?"
"El?"
"EL!"
"Eh?"
"Přišli ti dopisy!" Xerai vešla do ložnice,která byal ještě plná dárkového papíru po včerejší oslavě, a pohlédla do ospalé tváře své kamarádky.
"Ježiši, ty ... " zybtek jejích slov přerušil záchvat smíchu.
"Co? Co je?" Eliřin ospalý výraz nahradilo zděšení.
"Zrdcadlo potřebuju zrdcadlo ... "okamžitě vyletěla z postele a brodila se nepořádkem ke koupelně doprovázená neustávajuícím smíchem.
"Uuuuf uf ... " Xerai se snažila uklidnit.
"Já je zabiju!!!!!" Výkřik z koupelny ale způsobil, že se zhroutila na zem v dalším záchvatu smíchu.
***
"Dnes budeme při¨pravovat lektvar o kterrém jste si měli zjistit podrobnější informace o použití. Postup máte na tabuli." Snape při vrhání svých pohledů dospěl až k nebelvírské skupině a ztuhl.
"Slečno Raemová co to máte s vlasy?" Ne že by zbytek třídy od ted nedával pozor,ale v tuhle hcvíli vnímali na plno a pokukovali po dotyčné.
"Nic pane profesore."
"Nic? Vy jste si nevšimla, že je máte růžové?" Elira spolkal odpövěď typu "mě se ty vaše umaštěný chrouny taky nelíběj"
"Moc mě mrzí že vám za ot nemohu stzrhnout body nebot jeto vrchol nevkusu, ale pan Potter mi svým smíchem narušuje hodinu. Strhávám Nebelvíru 20bodů." Jenže cukající koutku už přemoli celou třídu.
"Silencio." Umlčení studenti chvíli překvapeně zírali co s eot děje, prozradil jim to až samolibý usměv profesora lektvarů.
"Po zbytek hodiny budete pod vlivem kouzla. A slečna Raemová se dnes v osm hodin dostaví ke mě do kabinetu uděluji jí školní trest."
***
"Už?"
"Jo slyšíme tě."
"Zupá já vas taky." Chodba před sklepením, kterou naplňovali studenti opouštějící sklepení se začala otřásat uvolněným smíchem.
"Já má dneska vysmáítej den. Harry jak to dostanu dolů?" dostala ze sebe mezi salvami smíchu Elira.
"Jooo když já newím."
"To mi ani neříkej!"
"Harry zdrheeeej!" vložila se do "debaty" Xerai.
"Já to nebyl! Já za to nemužu!Přísaháám ot Hermionáááá!"křičel Harry a kličkoval mezi studenty. Elire se tázavě podívala na obviněnou.
"Ok omlouvám se ale přemluvili mě." Hermiona zrušila kouzlo jedním líným máchnutím hůlkou.
***
El se usadila na okně v ložnici kde pro podobné aktivity už měla nachystaný polštář. Přilšo jí několik dopisů. Většinou přání k narozeninám. Zbyli už jen dva. Od mámy a táty. Tak do toho, povzbudila se a rozthla první.
Drahá dcero,
Nemám moc času. Chci it jen popřát všechno nejlepší k narozeninám. Taky tě pozvat na náborový večer Fénixova Řádu. už jsme oslovili několik důvěryhodný a schopných studentů jako jsi ty. Vyzvednu vás v pátek v sedm hodin u ředitelny. Vem si něco slušného na sebe! A žádnou černou! Víš jak to nesnáším! Doufám, že s eorzhodneš se k nám připojit řádu by nový členové velmi pomohli.
Tvoje mamka
Ano stručné a krátké jako vždy. A zase jí jen zajímá kdy už se k ní připojí. Akorát. Štve jí s tim už odmala. Vždycky jen obraná kouzla dyt je dcera členky řádu! Bla bla bla .... je mi šestnáct panebože! Nenehcá mě ani na hcvíli vydehcnou! Eliře se matčin dopis zrovna dvakrát nezamlouval. Otevřela ten od otce.
Ahoj andílku!
Přeji vše nej k tvým šestnáctinám! Moc by mě potěšilo kdyby jsme s emohli zase setkat. Naše loučení o prázdninách nebylo zrovna dokonalé. Vzkaž mi po profesorovi Snapeovi kdy by ot bylo možné. Chtěl bych ti předat menší dárek. taky ti budu msuet něoc závažného sdělit. Ale nelam si s tím zatim hlavu. Odpověz mi prosím oc nejdříve.
Táta
Hurá konečně někdo kdo ji nechce někam naverbovat aby bojovala za lepší svět.
P.S. Můj Pán by byl rád kdyby ses k němu připojila.
Aha tak nic. Byla to naivní představa.

Prolog

6. listopadu 2007 v 21:02 | Cait Sidhe |  Elira Raemová
Domek na mýtině v lese. Kousek od domu stojí žena a dívka.
"Mami, proč letos nejsem s tátou? Už je srpen."
"Tvůj otec tě letos nechce."
Dívka se na ženu zpytavě podívá a zamumlá kouzlo.
"Lžeš. Mami, vždyť táta nás hledá už přes týden!"
"Jak? Jedině ... ty umíš nitrozpyt?!"
"Táta mě ho naučil. Už je to dýl."
"Ale já jsem mu to zakázala! Neměl by nic takového dělat! Já tě taky učím jen to nejnutnější! A vůbec ... ."
Na mýtinu se přemisťuje asi deset postav. Žena okamžitě vyskočí s hůlkou v ruce.
"Pojď ke mně! Přemístíme se! Vrátíme se s pomocí, takhle je jich moc!"
"Ne, mami. Chtějí mě. Tak běž."
Obě se na sebe krátce podívají.
"Ralfe, za tohle tě nenávidím!" zakřičí žena na osoby v černém a zmizí.
"A přemístit se umím sama ... ," zašeptá dívka a klidně se podívá na blížící se postavy.
Postavy v černých hábitech přicházejí pár metrů před dívku. Jedna vystupuje a obejme ji.
"Andílku, moc se mi stýskalo! Máš tu věci? Že bychom šli."
"Taky jsi mi chyběl, tati! Hned jsi pro to skočím, mám to v domku."
"Pospěš si, andílku, za chvíli se vrátí s dalšími."
Dívka běží do domku a za chvilku je zpět s obrovským kufrem.
"Já vím. Můžeme jít? A kam půjdeme? A naučíš mě něco nového?"
"Jistě, andílku. Luciusi, vyřiďte, prosím, Pánovi mé velké díky. Kdyby něco, dejte vědět. Pojď, andílku, jdeme."

Těsně před koncem prázdnin ...
V hale menšího zámečku proti sobě stojí muž a dívka. Oba mají skloněné hůlky a oddechují.
"Andílku, ty jsi ta nejtalentovanější čarodějka!"
Dívka se usmívá a běží, aby skočila muži do náruče. Najednou vbíhá do haly jiný muž v černém hábitu.
"Přišli sem! Jsou venku, ti prašivý psi! Já zdrhám, Ralfe!"
Muž pouští dívku, ale už se neusmívá.
"Andílku, běž se schovat." Staví se bojovně proti hlavním dveřím.
"Ne tati! Oni ti něco udělají! To já nechci! Ozvi se mi do školy! Chci tě ještě vidět! Oni tě zabijí něbo zavřou! Běž pryč!"
Dívka se na muže dívá tak prosebně, že se sebere a utíká jinými dveřmi. Hlavní vchod se tříští na tisíce drobných třísek. Zvenčí se ozve neznámý hlas.
"Rychle! Je tam Smrtijed! Možná víc! A pozor má tam být i nevinná dívka!"
Díra po dveřích se plní lidmi, kteří zůstavají stát před dívkou stojící uprostřed haly se skloněnou hůlkou.
"Kdo jste? Jste Smrtijedka? Odpovězte!"
"Jmenuji se Elira Raemová."