Neviděla mě, i když já jsem viděl jí. Zmateně se rozhlížela okolo a nevěděla odkud mluvím.Je ale fakt, že jsem stál dál. Chtěl jsem se podívat z menší vzdálenosti, ale v tom baráku už byl hafec lidí, tak mi nezbylo než zavelet ústup. Ale musle jsme si jí prohlídnout! Prostě musel! Projel jsem tak blízko jak je to šlo. Viděl jsem ji. Ty její černé vlasy, černé moořské vlny spadající jí do půli zad...její vyčerpaný, ale odhodlaný pohled v těch nejkrásnějších zelených očích na světě... Taky se na mě podívala. Nedokázel jsem odvrátit pohled, nevnímal jsem, kam jedu. A pak najednou omdlela. Tak ladně a elegantně se svezla k zemi. Paul jí vzal na svého koně, protože ten její se zdejchnul bůhvíkam. Odvezli jsme jí sem, do našeho tábora skrytého hluboko v lesích. Nechal jsem jí ubytovat u žen mých kluků. Přitom jí chci tolik vidět, mít ji tady u sebe a pozorovat jak odpočívá a pak se pomalu probere... Kluci se mě ptali, proč jsme jí tam prostě nenechali. Nevím... mě to ani nenapadlo, chtěl jsem jí prostě vzít k sobě a ochraňovat. Pořád to chci ...
"Šéfe už je vzhůru. Mám vám ji předvést?"
"Ano!"
příliš rychle řečeno... ale já se na ni prostě těším....
"Kdo ste?"
ostře položenou otázku pronesl kdosi za mnou... přesto ten hlas zněl mým uším jako rajská hudba...
nechutnej slaďák.... JÁ CI YAOIIII... T.T